čtvrtek 30. června 2016

Návrat králů - divadelní hra

NÁVRAT KRÁLŮ
Divadelní hra určená pro Šermířský historický spolek Viator


Bitevní pole, kde došlo nedávno ke střetů vojsk Jihu a Severu. Rytíř Jihu - Záviš z Flaškejna kráčí sem a tam . Obchází mrtvé, hledá svého krále na bojišti. Přichází Rytíř Slávek z Pakonic.

Záviš z Flaškejna:
Všude jen přízraky a temné stíny vidím, nikde však – dobří lidé ze Severu, neviděli jste zde zraněného Václava, mého krále? … Nevíte, nebo jen mlčíte? Zdá se vám naše válka nespravedlivá? V čestné bitvě jsme se zde utkali s vašim králem Karlem! Ač nerozhodná bitva byla, mír vám přinesla. Tak povězte, neviděli jste zde našeho krále? Rozčílen Najdu ho sám!
Slávek z Pakonic: Hrozivým hlasem.
Stůj! Co pohledáváš tady, sám mezi padlými? Mluv, sic pohltí tě peklo Jižane! Tak mluv!
Záviš z Flaškejna:
                Je po bitvě, nemá cenu se zde bít. Raději mi pomoz, nebo se kliď z cesty pane-
Slávek z Pakonic:
Slávek z Pakonic, jméno mé. Rytíř krále Karla ze Severu. A tys nepřítel mého krále, stejně tak jako jsi i můj. Jako dvounohý vlk obcházíš padlé na bojišti, určitě abys je oloupil! Tasí meč
Záviš z Flaškejna:
Urážej si, jak chceš, Pako ze Slávkonic, já jsem Záviš z Flaškejna rytíř Václava, krále z Jihu. Nebiji se s opilými a raněnými, hledám -
Slávek z Pakonic:
                Spravedlivou smrt? Tak to jsi tu správně loupeživý Flaško!
PRVNÍ SOUBOJ, ZÁVIŠ MÁ PROTI VZTEKLÉMU SLÁVKOVI NAVRCH A ODZBROJÍ HO.
Slávek z Pakonic:
                Vyhrál jsi. Nuže dokonči, proč jsi přišel!
Záviš z Flaškejna:
                A proč si myslíš, že jsem tady?
Slávek z Pakonic:
Abys dorážel raněné a unavené muže Severu. Konej, jak ti svědomí velí, a ukonči můj život. Snad mi bude odpuštěno, že jsem nesplnil svůj úkol.

Záviš z Flaškejna: S křikem naznačí, že poraženého doráží, ale na poslední chvíli zabodne meč do země, podávaje Slávkovi paži.
                Také jsem byl poslán s úkolem, ale vznešenějším než si myslíš, rytíři Slávku. V bitevní vřavě se               ztratil náš král Václav. Mou povinností je abych jej přivedl zpět, ať už raněného nebo –
Slávek z Pakonic:
                Mým úkolem je také najít našeho krále Karla. Během střetu našich vojsk s vašimi kamsi             zapadl a od té doby ho nikdo neviděl.
Záviš z Flaškejna:
                Ke střetu muselo dojít nedaleko tohoto místa –
Slávek z Pakonic:
Pak tedy spojme své síly a hledejme své pány a krále. Zapomeňme alespoň na tento den vzájemné nepřátelství. Oba naše úkoly jsou vznešené a bude-li              při nás osud stát, své panovníky opět nalezneme a budou zdrávi, snad jen trochu otřeseni.
Záviš z Flaškejna:
Doufám, že tím neporušuji přísahu, ale dobrá. Někde tady musí být oba naši králové… Tady! Když byla vaše úskočná pěchota tlačena zpět, vyslali jste svou zpropadenou jízdu a napadli nás na křídlech. Někde tady –
Slávek z Pakonic:
Byl jsem jedním z jezdců, a pokud si pamatuji tak vaši bídní střelci nedbali, že v houfu bojujících mají své vlastní muže a nebáli se pouštět nekonečné salvy, jež rozsívaly smrt po poli.
Záviš z Flaškejna:
Zoufalé časy volají i po drastických činech. Kdyby vaši sabotéři neznehodnotili naše zásoby,
                byli bychom schopni bojovat v plné síle a nemuseli bychom úskokem obětovat pěchotu, která vás vlákala do pasti.
Slávek z Pakonic:
Jakmile salvy přestaly, přijela vaše jízda. V ní jsi jako rytíř musel být i ty. Mrzačili jste nás. Na našich koních, které jste ukradli poddaným ze Severu, stejně jako dobytek, drůbež a zrno!
Záviš z Flaškejna: rozčílen
Pokud vím, byli jste první, kdo začali okrádat pocestné na našich cestách a plenit Jižanské vesnice a osady!
Tasí meč
DRUHÝ SOUBOJ, SLÁVEK MÁ PROTI ZÁVIŠOVI NAVRCH A ODZBROJÍ HO.

Záviš z Flaškejna:
                No tak na co čekáš, Slávku z Pakonic? Urazil jsem tě, čest ti velí mě skolit!
Slávek z Pakonic:
Čest mi velí ušetřit toho, kdož čestně porazil a ušetřil i mne. Záviši, je jedno kdo válku začal,     nepravosti se děly na obou stranách. V právu není nikdo, neboť si žádat taková jatka, kvůli nešťastným událostem… Válce šlo ještě zabránit a sjednat pořádek… Nyní může být mír, jen     potřebujeme naše krále, aby jej zjednali a –  
V prachu spatří válet se zlatou korunu. Zvedne ji a začne čistit.
Královská koruna, leč nepatří Karlovi. Jeho nesla zlatou Orlici.
Záviš z Flaškejna:
                Ta je mého krále Václava. Stříbrná lvice jeho rodu. Musí být někde poblíž. Pomoz mi Slávku, já               pak za to žes ušetřil mne, pomohu tobě dále s hledáním.
Vítek z Kradberku: Vběhne na scénu a bere si korunu.
                Stříbrná jo? Ukaž? - Dík! Okusuje kov a dívá se přes slunce
To bude stříbro. Tak díky vám kolegové rytíři, že jste mi pomohli a běžte dál, tady mám fleka já!
Záviš z Flaškejna:
                Jak se opovažuješ? To je koruna Václava, krále Jižního království!
Vítek z Kradberku:
Podívejte se pane rytíři, teď je mu už stejně na nic! Proč by nemohla jít k někomu, komu pomůže více? Jemu to zdobilo lebku, jiným to nakrmí žaludek.
Záviš z Flaškejna:
                Zloději, prevíte, lotře! Tasí meč
                Za tahle neuctivá slova tě rozpárám od temene k tříslům a předhodím tě mrchožroutům!
SOUBOJ ZÁVIŠE A VÍTKA, VÍTEK NAD UNAVENÝM ZÁVIŠEM ZVÍTĚZÍ ALE KONEČNÉMU ÚDERU ZABRÁNÍ SLÁVEK
Vítek z Kradberku:
                Velice čestné, bojovat dva proti jednomu.

Slávek z Pakonic:
Ty vyprávěj o cti, když bojuješ s unaveným rytířem, jež prošel nedávno bitvou s mnoha zraněními! A vůbec! Kdo jsi, ty drzý ničemo?
Vítek z Kradberku:
Rytíř Vítek z nedalekého panství Kradberku, na jejímž území jste svedli bitvu. Pouze si zde vybírám penále, cla, daně, poplatky, úroky a úroky z úroků za devastaci, jež jste na tomto poli provedli.
Slávek z Pakonic:
Já věděl, že tě znám! Jsi Vítek z Kradberku.

Vítek z Kradberku:
No ty máš postřeh!
Slávek z Pakonic:
Není to tak dlouho, co již nejsi rytíř! Král Karel tě tvého titulu zbavil poté, co jsi podkopal jeho čest a pošpinil jméno celého království. Jsi jedním z těch co bez svolení a vyhlášení války plenil vesnice Jižního království a přepadal kupce, vše jen pro vlastní obohacení.
Tasí meč
Je mou povinností, tě, jménem Karla, krále Severu, jednou pro vždy zbavit života.
SOUBOJ SLÁVKA A VÍTKA, VÍTEK NAD UNAVENÝM SLÁVKEM ZVÍTĚZÍ ALE KONEČNÉMU ÚDERU ZABRÁNÍ ZÁVIŠ KDYŽ NALEZNE DRUHOU KORUNU
Záviš z Flaškejna: Ukazuje prstem k zemi
Koruna ze zlata!
Vítek z Kradberku: Nechá Slávka být a hledá korunu
                Kde?
Záviš z Flaškejna: Zvedá korunu ze země.
                Zlatá orlice rodu tvého krále, Slávku.
Vítek z Kradberku:
                Tak tu si beru, s dovolením – díky. Už vidím ty hřejivé kožešiny a cítím hrdlo chladící víno.
Slávek z Pakonic:
                Co jen může vést rytíře k takovýmto tužbám?!

Záviš z Flaškejna:
                Věčná hanba ti, Vítku – kdysi rytířem, nyní prachsprostým lapkou jsi!
Vítek z Kradberku:
Ne nadlouho, hlupáci. Tím že jste se navzájem se svými králi vraždili, navzájem jste se oslabili, pomohli jste tak sousedům z Východu a Západu aby se nabažili na vašich ubohých královstvích. Král Karel, kterému jsem kdysi sloužil, se obklopoval slabými hlupáky a vsadím svou kůži, že tvůj král Václav činil taktéž, Záviši.  Mně a spousta jiných chudých rytířů, kteří neměli přízeň našich králů, západní a východní nepřátelé zaplatili, abychom vyvolali válku mezi vámi! A podařilo se, Sever si vezme Východní království, Jih dostane Západ a já dostanu spousty zlata, statků a území!
Slávek z Pakonic:
Ne dokud tu jsme my a žije v nás trocha rytířství!
ZÁVĚREČNÝ SOUBOJ ZÁVIŠ SE SLÁVKEM PROTI VÍTKOVI, OBA HO SPOLEČNĚ NAKONEC DOKÁŽÍ PŘEMOCI A VÍTEK LEŽÍ ODZBROJEN PŘI ZEMI
Záviš z Flaškejna:
                Je konec, vzdej se!
Slávek z Pakonic:
                Karel! Můj král zde leží! Hle a vedle něj Václav, tvůj král, Záviši. Oni jsou mrtví – oni se…
Záviš z Flaškejna:
                Drží se za pravice jako staří přátelé, kterými bývali kdysi.
Slávek z Pakonic:
Zdá se, že v poslední chvilce prozřeli a vše si odpustili. Snad je toto vzkazem, ať nepřetrháváme přátelství mezi našimi vlastmi. Zde je pohřbíme a koruny doneseme zpět mladým princům. Jejich vláda i toto pole bude odkazem jejich mrtvých otců. Zrádce Vítek i ti ostatní budou ztrestáni, jak zasluhují. Jeho panství se stane společným územím našich zemí, kde budeme zasedat k přátelským i spojeneckým rozpravám. Ať je nám to poučením.
Záviš z Flaškejna:
Věčný smutek a žalost Severu i Jihu, od břehů jižních smaragdových moří až k štítům severních hor. Zbořená města, nářek žen a hořící lesy, jež do nocí planou jak pochodně mohyl. Věž vysokou postavte, ať skryje mrtvé ty kosti, pohřběte na tomto místě dva přátele Václava a Karla, zanechte je studené zemi, zde na hranicích vlastí, které milovali a za ně také padli. Ať je nám to poučením.

Překříží meče ve vzduchu.

středa 22. června 2016

Teorie a praxe oligarchického kolektivizmu.


TEORIE A PRAXE OLIGARCHICKÉHO KOLEKTIVISMU 
Emanuel Goldstein



Kapitola I. 
Nevědomost je síla



Kapitola I. 


 Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Dělili se ještě dál, byli nazýváni různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnily v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila. Dokonce i po obrovských převratech a po zdánlivě neodvolatelných změnách se vždy znovu prosadil stejný model, tak jako se gyroskop vždy vrátí do rovnováhy, poté co se vychýlil daleko na jednu nebo druhou stranu.

 Cíle těchto tří skupin jsou naprosto neslučitelné. Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl – je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkroušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého cíle. Bylo by přehnané tvrdit, že v celých dějinách nedosáhli žádného materiálního pokroku. Dokonce i dnes, v období úpadku, žije průměrný člověk lépe než před staletími. Ale žádný růst bohatství, zjemnění mravů, reforma nebo revoluce nepřiblížily ani o milimetr lidskou rovnost. Z hlediska Těch dole žádná historická změna nikdy neznamenala o mnoho víc než změnu jména jejich pánů.
 Koncem devatenáctého století začal být opakovaný výskyt tohoto modelu zřejmý mnohým pozorovatelům. Tehdy vznikly školy myslitelů, kteří interpretovali dějiny jako cyklický proces a snažili se dokázat, že nerovnost je nezměnitelný zákon lidského života. Tato doktrína měla samozřejmě vždy své příznivce, ale nyní nastala významná změna ve způsobu, jakým se překládá. V minulosti byla potřeba hiearchického uspořádání společnosti výhradně doktrínou Těch nahoře. Hlásali ji králové a aristokrati, kněží, právníci a jim podobní, kteří se na ní přiživovali a obvykle ji zmírňovali sliby, že vše bude vyhrazeno v imaginárním záhrobním světě. Pokud Ti uprostřed bojovali o moc, vždy využívali pojmů jako svoboda, spravedlnost a bratrství. Nyní však koncept lidského bratrství začali napadat lidé, kteří ještě nebyli ve vládnoucích pozicích, ale pouze doufali, že zanedlouho budou. V minulosti vedli Ti uprostřed revoluce pod praporem rovnosti, a nastolili novou tyranii, jakmile byla stará svržena. Nové skupiny Středu však vyhlásili svou tyranii předem. Socialismus, teorie, která se objevila v první polovině devatenáctého století a byla posledním článkem řetězu myšlenek, které sahají až ke starověkým vzpourám otroků, byla stále ještě hluboce nakažená utopismem minulých věků. Ale v každé variantě socialismu, která se objevila po roce 1900, se stále otevřeněji vytrácel cíl nastolení svobody a rovnosti. Nová hnutí, která se objevila v polovině století, Angsoc v Oceánii, Neobolševismus v Eurasii, Uctívání smrti, jak se to obvykle nazývá, v Eastasii, si vědomě kladla za cíl navěky zachovat nesvobodu a nerovnost. Nová hnutí vyrostla samozřejmě ze starých hnutí, usilovala podržet si jejich jména a přiživit se na jejich ideologii. Jejich skutečným cílem však bylo zastavit pokrok a zmrazit dějiny ve vhodném bodě. Měl nastat známý výkyv kyvadla, a pak se kyvadlo mělo zastavit. Jako obvykle, Ti nahoře měli být vyhnáni těmi uprostřed, kteří by se potom stali Těmi nahoře, ale tentokrát si podle promyšlené strategie Ti nahoře mají udržet své postavení navždycky.
 Nové doktríny vznikly částečně v důsledku nahromadění historických poznatků a vzrůstu historického vědomí, které před devatenáctým stoletím skoro neexistovalo. Cyklický pohyb historie byl srozumitelný, anebo se takový aspoň zdál, a jestliže byl srozumitelný, byl i změnitelný. Ale zásadním vnitřním důvodem bylo, že už začátkem dvacátého století se lidská rovnost stala technicky možnou. Stále ještě bylo sice pravda, že si lidé nejsou rovni vrozenými schopnostmi a že funkce musí být specializovány takovým způsobem, že některým jednotlivcům se dá přednost před jinými, ale neexistovala už skutečná potřeba rozlišovat se podle tříd nebo podle bohatství. V dřívějších dobách byly třídní rozdíly nejen nevyhnutelné, ale i žádoucí. Nerovnost byla cenou za civilizaci. S rozvojem průmyslové výroby však nastala změna. I když stále ještě bylo nutné, aby lidé vykonávali různé práce, nebylo už nutné, aby žili na různých společenských nebo ekonomických úrovních. Z hlediska nových skupin, které se měly chopit moci, nebyla proto lidská rovnost už ideál, o který by měly usilovat, ale nebezpečí, které je třeba odvrátit. V primitivnějších dobách, kdy spravedlivá a mírumilovná společnost nebyla uskutečnitelná, se v ni docela snadno dalo uvěřit. Představa pozemského ráje, v němž by lidé žili pospolu jako bratři, bez zákonů a bez tvrdé práce, pronásledovala lidskou mysl po tisíce let. A tato vidina měla jistý vliv dokonce i na skupiny, které měly ve skutečnosti prospěch z každé historické změny. Dědicové francouzské, anglické a americké revoluce částečně uvěřili svým vlastním frázím o právech člověka, o svobodě projevu, o rovnosti před zákonem a podobně, a dokonce připustili, aby to do jisté míry ovlivnilo jejich chování. Ale ve čtvrtém desetiletí dvacátého století byly už všechny hlavní proudy politického myšlení autoritářské. Pozemský ráj byl zdiskreditován přesně ve chvíli, když se stal uskutečnitelným. Každá nová politická teorie, ať už se nazývala jakkoli, vedla nazpět k hiearchii a diferenciaci společnosti. A při všeobecném utužení poměrů, k němuž došlo někdy okolo roku 1930, se praktiky, od nichž se dávno, v některých případech už před staletími upustilo – věznění bez soudu, používání válečných zajatců jako otroků, veřejné popravy, mučení za účelem vynuceného přiznání, držení rukojmí a deportace celých národů – staly nejenom běžnými, ale byly tolerovány a dokonce obhajovány lidmi, kteří je považovali za osvícené a pokrokové.
 Teprve po desetiletích válek mezi národy, občanských válek, revolucí a kontrarevolucí ve všech částech světa, se Angsoc a s ním soupeřící učení vynořily jako plně rozpracované politické teorie. Ale už předtím byla předznamenána různými systémy všeobecně označovanými jako totalitní, které se objevily v první polovině století, a už dávno bylo zřejmé, jaké budou hlavní rysy světa, který vzejde z vládnoucího zmatku. Právě tak bylo zřejmé, jaký druh lidí bude tento svět ovládat. Novou aristokracii tvořili z větší části byrokraté, vědci, technici, odborářští organizátoři, reklamní experti, sociologové, učitelé, žurnalisté a profesionální politikové. Tyto lidi, kteří pocházeli ze střední třídy zaměstnanců a z vyšších vrstev dělnické třídy, zformoval a sešikoval sterilní svět monopolního průmyslu a centralizované vlády. V porovnání se svými předchůdci v minulých dobách byli méně lakotní, méně bažili po přepychu, zato víc po čiré moci a především si byli více vědomi toho, co dělají, a více usilovali o rozdrcení opozice. Tento poslední rozdíl byl zásadní. V porovnání s dnešní tyranií byly všechny tyranie minulosti polovičaté a neefektivní. Vládnoucí skupiny byly vždy do jisté míry infikovány liberálními idejemi a spokojily se s tím, že dělaly věci napůl, braly v úvahu jen činy a nezajímaly se o to, co si jejich poddaní myslí. I katolická církev ve středověku byla podle moderních měřítek tolerantní. Důvodem byla spíš skutečnost, že v minulosti neměla žádná vláda takovou moc, aby držela občany pod dohledem. Avšak vynález tisku usnadnil manipulaci veřejného mínění a film a rozhlas dovedly tento proces ještě dále. S rozvojem televize a technickým pokrokem, který umožnil příjem i vysílání týmž přístrojem, skončil soukromý život. Každý občan, anebo aspoň člověk dost důležitý, aby se vyplatilo ho sledovat, mohl být po čtyřiadvacet hodin denně držen pod dohledem policie a v doslechu oficiální propagandy, protože všechny ostatní komunikační kanály byly uzavřeny. Poprvé existovala možnost nejen si vynutit úplnou poslušnost vůči Státu, ale úplnou jednotu názorů všech poddaných.
 Po revolučním období padesátých a šedesátých let se společnost jako vždy přeskupila na Ty nahoře, Ty uprostřed a Ty dole. Jenže nová skupina Těch nahoře, na rozdíl od svých předchůdců, nejednala instinktivně, nýbrž přesně věděla, co je zapotřebí, aby si zachovala své postavení. Už dávno si uvědomili, že jedinou bezpečnou základnou oligarchie je kolektivismus. Bohatství a privilegia se obhajují nejsnáze, když jsou společným vlastnictvím. Takzvané „zrušení soukromého vlastnictví“, k němuž došlo v první polovině století znamenalo, že ve skutečnosti se vlastnictví soustředilo v rukou daleko menšího počtu lidí než předtím; avšak s tím rozdílem, že noví vlastníci byli skupinou a ne masou jednotlivců. Každý člen Strany jako jednotlivec vlastní jen drobné osobní příslušenství. Strana jako kolektiv vlastní v Oceánii všechno, protože má kontrolu nad vším a disponuje všemi produkty, jak uzná za vhodné. V letech po revoluci mohla tuto vedoucí úlohu přejmout téměř bez překážky, protože celý proces se vydával za akt kolektivizace. Odedávna se předpokládalo, že když se vyvlastní třída kapitalistů, bude nutně následovat socialismus; a kapitalisté vyvlastněni byli, o tom není sporu. Továrny, doly, půda, domy, doprava – všechno jim bylo odňato; a jelikož tyto věci už nebyly soukromým vlastnictvím, vyplývalo z toho, že musí být vlastnictvím veřejným. Angsoc, který vyrostl z dřívějšího socialistického hnutí a zdědil jeho frazeologii, splnil vskutku hlavní bod socialistického programu; s výsledkem, který se předvídal a zamýšlel už předem, že totiž hospodářská nerovnost je a bude trvalá.
 Ale problémy zachování hiearchické společnosti na věčné časy sahají ještě hlouběji. Existují jen čtyři způsoby, jak vládnoucí skupina může ztratit moc. Buď je přemožena zvenčí, nebo vládne tak neefektivně, že se masy pozdvihnou k revoltě, anebo dovolí, aby vznikla silná a nespokojená Střední skupina, anebo ztratí svou sebedůvěru a vůli vládnout. Tyto příčiny nepůsobí jednotlivě; zpravidla jsou do jisté míry přítomny všechny čtyři. Vládnoucí třída, která se dokáže uchránit všech čtyř, zůstane u moci natrvalo. Rozhodujícím, konečným faktorem je myšlenkový postoj vládnoucí třídy samé.
 V druhé polovině tohoto století první nebezpečí už ve skutečnosti pominulo. Každá ze tří mocností, na které se teď svět dělí, je fakticky neporazitelná a mohla by se stát porazitelnou jedině v důsledku pomalých demokratických změn, kterým však vláda s tak rozsáhlou mocí může snadno zabránit. Druhé nebezpečí je také jen teoretické. Masy se nikdy nevzbouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované. A pokud nemohou srovnávat, nikdy si dokonce ani neuvědomí, že jsou utlačované. Opakující se hospodářské krize minulých dob byly naprosto zbytečné a nyní už vlády nedopustí, aby k nim došlo, ale mohou nastat a propukají jiné, právě tak rozsáhlé otřesy, bez následných politických efektů, protože neexistuje způsob, jímž by se nespokojenost dala vyjádřit. Pokud jde o problém nadvýrobvy, který existuje ve společnosti od dob rozvoje průmyslové výroby, řeší se pomocí nepřetržitého válčení (viz Kapitola III), což je také užitečné pro pozvednutí veřejné morálky na potřebnou úroveň. Proto je z hlediska našich nynějších vládců jediným opravdovým nebezpečím odštěpení nějaké nové skupiny schopných, nevyužitých lidí bažících po moci a vzrůst liberalismu a skepticismu v jejich vlastních řadách. Problém je tedy takříkajíc výchovný; je to otázka neustálého formování jak vládnoucí skupiny, tak širší skupiny exekutivy, která je v hiearchickém žebříčku na druhém místě. Vědomí mas stačí ovlivňovat pouze negativně.
 Z toho všeho by se dala odvodit (kdyby ovšem už nebyla známá) všeobecná struktura společnosti v Oceánii. Na vrcholu pyramidy stojí Velký bratr. Velký bratr je neomylný a všemocný. Má se za to, že každý vědecký objev, veškeré znalosti, veškerá moudrost, veškeré ctnosti pramení z jeho vedení a inspirace. Nikdo nikdy Velkého bratra neviděl. Je tváří na transparentech, hlasem z obrazovky. Můžeme si být jisti, že nikdy nezemře, a vládne už značná nejistota o tom, kdy se narodil. Velký bratr je podoba, v níž se Strana ukazuje světu. Jeho funkcí je působit jako úběžník lásky, strachu a úcty – citů, které je snazší chovat k jednotlivci než k organizaci. Za Velkým bratrem následuje Vnitřní strana; počet jejích členů je omezen na šest miliónů neboli o něco méně než dvě procenta obyvatelstva Oceánie. Pod Vnitřní stranou je Vnější strana, kterou, jestliže se Vnitřní strana označuje za mozek Strany, lze právem přirovnat k rukám. Následují němé masy obvykle označované jako „proléti“. Tvoří asi 85 procent obyvatelstva. Podle naší dřívější klasifikace jsou proléti Ti dole; otrocké obyvatelstvo rovníkových zemí, které neustále přechází od jednoho přemožitele k druhému, není ani stálou, ani nutnou součástí struktury.
 V zásadě není příslušnost k těmto třem skupinám dědičná. Dítě rodičů Vnitřní strany se teoreticky nerodí pro Vnitřní stranu. Do jedné ze dvou větví Strany může být přijato na základě zkoušky, kterou skládá ve věku šestnácti let. Neexistuje ani rasová diskriminace, ani jiná nadvláda jedné rasy nad druhou. Židy, černochy, Jihoameričany čistě indiánského původu lze najít v nejvyšších vrstvách Strany a správcové určité oblasti se vždy vybírají z místního obyvatelstva. Obyvatelstvo žádné části Oceánie nemá pocit, že by bylo obyvatelstvem koloniálním, řízeným ze vzdálené metropole. Oceánie nemá hlavní město a její titulární hlavou je osoba, o níž nikdo neví, kde se nachází. Kromě toho, že angličtina je hlavní lingua franca a newspeak oficiální jazyk, není Oceánie jinak centralizována. Její vládcové nejsou spojeni pokrevními svazky, ale příslušností ke společné doktríně. Je pravda, že naše společnost je stratifikovaná, a to velmi přísně stratifikovaná na základě zásad, jež na první pohled připomínají princip dědičnosti. Pohyb z jedné skupiny do druhé je mnohem výjimečnější, než tomu bylo za kapitalismu anebo dokonce v předindustriální éře. Mezi oběma větvemi Strany existuje určitá vzájemná výměna, ale jen do té míry, aby se zajistilo, že slaboši budou z Vnitřní strany vyloučeni a že ambiciózní členové Vnější strany budou zneškodněni tím, že se jim umožní povýšit. Prolétům se v praxi nedovoluje vstoupit do Strany. Nejnadanější z nich, kteří by se snad mohli stát zdrojem nespokojenosti, si Ideopolicie vytipuje a eliminuje. Ale tento stav věcí není nezbytně trvalý, ani zásadní. Strana není třída ve starém smyslu slova. Neusiluje o přenesení moci na vlastní děti jako takové, a kdyby nebylo jiné cesty jak udržet nejschopnější lidi na špičce, byla by naprosto ochotná rekrutovat celou novou generaci z řad proletariátu. Skutečnost, že Strana není dědičnou institucí, měla velký podíl na neutralizaci opozice v kritických letech. Socialisté staršího typu, vycvičení, aby bojovali proti čemusi, čemu se říkalo „třídní výsady“, se domnívali, že co není dědičné, nemůže být trvalé. Nechápali, že kontinuita oligarchie nemusí být fyzická, ani se nepozastavovali nad tím, že dědičná aristokracie měla vždy krátké trvání, zatímco adoptivní organizace jako třeba katolická církev trvají celá staletí nebo dokonce tisíciletí. Podstatou oligarchické vlády není dědičnost z otce na syna, ale stálost určitého světonázoru a způsobu života, které přecházejí z mrtvých na živé. Vládnoucí skupina je tak dlouho vládnoucí skupinou, pokud může jmenovat své nástupce. Straně nejde o zachování vlastní krve, ale o zachování sebe samé. Není důležité, kdo je držitelem moci, za předpokladu, že hiearchická struktura zůstane provždy nezměněna.
 Všechny víry, zvyky, záliby, city, intelektuální postoje příznačné pro současnost slouží de facto tomu, aby udržovaly mystiku Strany a zabránily vyjevení pravé povahy dnešní společnosti. Fyzická vzpoura anebo jakýkoli pohyb ke vzpouře směřující nejsou v současné době možné. Od proletářů se není čeho bát. Ponecháni sami sobě budou přetrvávat z generace na generaci a z jednoho století do dalšího, budou pracovat, množit se a umírat nejen bez jakéhokoli pokusu o vzpouru, ale neschopni pochopit, že svět by mohl být jiný, než je. Nebezpeční by mohli být jedině tehdy, kdyby si rozvoj průmyslové výroby vynutil, aby dostali vyšší vzdělání; ale protože vojenské a obchodní soutěžení už není důležité, úroveň lidového vzdělání vlastně upadá. Považuje se za lhostejné, jaké názory masy zastávají nebo nezastávají. Může se jim poskytnout intelektuální svoboda, protože nemají intelekt. Na druhé straně se u člena Strany nemůže tolerovat sebemenší úchylka v názoru na sebebezvýznamnější věc.
 Člen Strany žije od narození do smrti pod dohledem Ideopolicie. Ani když je sám, nemůže si být jist, že je sám. Ať je kdekoli, ať spí či bdí, pracuje či odpočívá, ať je v posteli či ve vaně, může být sledován bez varování, aniž ví, že je sledován. Nic z toho, co dělá, není bezvýznamné. Přátelé, odpočinek, chování k ženě a k dětem, výraz tváře, když je o samotě, slova, jež si mumlá ve spaní, dokonce i charakteristické pohyby těla, to vše se zkoumá s žárlivou pečlivostí. Nejen každý skutečný přestupek, ale každá výstřednost, jakkoli nepatrná, každá změna zvyklostí, každé podrážděné chování, které by mohlo být příznakem nějakého vnitřního zápasu, všechno bude určitě odhaleno. Nemá svobodu volby v žádném směru. Na druhé straně nejsou jeho činy regulovány žádným zákonem anebo jasně formulovaným kodexem chování. V Oceánii nejsou žádné zákony. Myšlenky a činy, jejichž odhalení znamená jistou smrt, nejsou formálně zakázány, a nekonečné čistky, zatýkání, mučení, věznění a vaporizování se neukládají jako trest za zločiny, které byly skutečně spáchány, nýbrž slouží jen k vymazání osob, jež by možná mohly spáchat nějaký zločin někdy v budoucnu. Od člena Strany se vyžaduje, aby měl nejen správné názory, ale i správné instinkty. Mnohé názory a postoje, které se od něho vyžadují, nebyly nikdy výslovně stanoveny, a stanovit se ani nedají, aniž by se na světlo vynesly rozpory, které jsou Angsocu vlastní. Člověk od přírody ortodoxní, v newspeaku pravověrný, bude bez rozmýšlení a za všech okolností vědět, jaký je správný názor nebo vhodná emoce. Důmyslný duševní výcvik, jímž v dětství prošel a který se opírá o newspeaková slova crimestop, blackwhite a doublethink ho činí neochotným a neschopným uvažovat o čemkoli příliš do hloubky.
 Od člena Strany se očekává, že nebude mít žádné soukromé emoce a že si od nadšení prostě neoddechne. Předpokládá se, že bude žít v ustavičné zuřivé nenávisti k cizím nepřátelům a domácím zrádcům, že bude jásat nad každým vítězstvím a bude se pokořovat před mocí a moudrostí Strany. Nespokojenost, kterou takový pustý a neplodný život vyvolává, se promyšleně odvede stranou a rozptýlí pomocí zařízení, jako jsou Dvě minuty nenávisti, a úvahy, které by snad mohly navodit skeptické anebo odbojné nálady, jsou už předem likvidovány vnitřní kázní, kterou si v dětství osvojil. První a nejjednodušší stupeň této kázně, kterému je možné naučit i malé děti, se v newspeaku nazývá crimestop, znamená schopnost zarazit se skoro instinktivně už na prahu každé nebezpečné myšlenky. To zahrnuje dovednost nechápat analogie, nevšimnout si logické chyby, nerozumět nejjednodušším argumentům, jsou-li nepřátelské Angsocu, cítit se znuděn anebo odpuzován jakýmkoli myšlenkovým pochodem, který by mohl směřovat ke kacířství. Crimestop, stručně řečeno, znamená ochrannou hloupost. Ale hloupost nestačí. Naopak, pravověrnost v plném smyslu vyžaduje ovládat vlastní duševní pochody tak dokonale, jako hadí muž ovládá své tělo. Oceánská společnost spočívá v konečném úhrnu na víře, že Velký bratr je všemohoucí a Strana neomylná. Protože však Velký bratr ve skutečnosti všemohoucí není a Strana také není neomylná, je zapotřebí neúnavně a neustále přizpůsobovat fakta. Klíčovým slovem je tu blackwhite (black – černý, white – bílý). Tak jako mnohá newspeaková slova, i toto má dva vzájemně protichůdné významy. Když jde o protivníka, znamená návyk bez ostychu tvrdit, že černé je bílé, i když to odporuje prostým faktům. Když jde o člena Strany, znamená loajální ochotu říkat, že černé je bílé, kdykoli to vyžaduje stranická disciplína. Ale znamená také schopnost věřit, že černé je bílé, a co víc, vědět, že černé je bílé a zapomenout, že jsi sám někdy věřil, že je to naopak. To předpokládá neustálé pozměňování minulosti, jež umožňuje systém myšlení, který zahrnuje všechno ostatní a je v newspeaku znám jako doublethink, podvojné myšlení.
 Pozměňování minulosti je nutné ze dvou důvodů, z nichž jeden je vedlejší a takříkajíc preventivní. Vedlejším důvodem je, že člen Strany, stejně jako proletář, snáší současné poměry zčásti proto, že nemá žádné měřítko pro srovnání. Musí být odříznut od cizích zemí, protože je nezbytné, aby věřil, že je na tom lépe než jeho předkové a že průměrná úroveň hmotného blahobytu neustále stoupá. Ale pro přizpůsobování minulosti je daleko důležitější potřeba zabezpečit neomylnost Strany. Nejde jen o to, že projevy, statistiky a záznamy všeho druhu se musí neustále uvádět do souladu se současností, aby se ukázalo, že předpovědi Strany byly ve všech případech správné. Jde také o to, že se nikdy nemůže připustit, že došlo ke změně v doktríně anebo v politickém zaměření. Změnit své mínění anebo dokonce konání totiž znamená přiznat slabost. Jestliže například Eurasie nebo Eastasie (může to být kterákoli z nich) je dnes nepřítel, musela být nepřítel vždycky. Pokud fakta tvrdí něco jiného, je třeba je změnit. Tak se historie neustále přepisuje. Toto denodenní falšování minulosti, které provádí Ministerstvo pravdy, je pro stabilitu režimu právě tak nezbytné jako represe a špiclování, které provádí Ministerstvo lásky.
 Plasticita minulosti je ústřední zásadou Angsocu. Dovozuje se, že minulé události nemají objektivní existenci, ale přežívají jen ve psaných záznamech a v lidské paměti. Minulost je to, na čem se shodnou záznamy a paměť. A z toho, že Strana má plně pod kontrolou nejen všechny záznamy, ale i vědomí svých členů, vyplývá, že minulost je taková, jakou se Straně uráčí ji udělat. Z toho také plyne, že i když je minulost změnitelná, nebyla nikdy změněna v žádném konkrétním případě. Pokud totiž byla přetvořena do jakékoli momentálně potřebné podoby, je tato nová verze minulost a žádná jiná minulost nikdy neexistovala. To platí i tehdy, když, jak se často stává, se jedna a táž událost musí k nepoznání změnit několikrát v průběhu jednoho roku. Stana má vždy absolutní pravdu a je jasné, že co je absolutní, nemohlo být nikdy jiné, než jaké je to teď. Z toho je patrné, že vláda nad minulostí závisí především na trénování paměti. Zajistit, aby se všechny psané záznamy shodovaly s tím, co je momentálně pravověrné, je pouze mechanický akt. Je však nutné si také pamatovat, že události se odehrály žádoucím způsobem. A je-li nutné změnit vlastní paměť anebo zfalšovat písemné záznamy, pak je třeba zapomenout, že to člověk udělal. Tomu, jak to dokázat, se lze naučit jako každé jiné mentální technice.
 Většina členů Strany se tomu také opravdu učí, zvláště ti, kteří jsou inteligentní a současně pravověrní. V oldspeaku se tomu říká „ovládání reality“. V newspeaku se to nazývá doublethink, ačkoli doublethink obsahuje ještě mnoho jiných významů.
 Doublethink znamená schopnost podržet v mysli dvě protikladná přesvědčení a současně obě akceptovat. Stranický intelektuál ví, jakým směrem musí změnit svou paměť; proto také ví, že zachází se skutečností hanebně; ale použití doublethinku mu současně poskytne útěchu, že skutečnost nebyla znásilněna. Musí to být vědomý proces, jinak by nebyl uskutečněn s dostatečnou přesností, ale musí být zároveň nevědomý, neboť jinak by s sebou přinášel pocit nepravosti a tím i pocit viny. Doublethink leží v samém jádru Angsocu, protože základní linií Strany je záměrně používat lži, a přitom zachovávat pevný cíl, který se opírá o naprostou čestnost. Je nezbytně nutné říkat úmyslně lži a přitom jim doopravdy věřit, zapomenout každý fakt, který se stal nepohodlným, a bude-li to nezbytné, vytáhnout ho ze zapomnění na tak dlouho, jak bude třeba, popírat existenci objektivní reality a přitom brát v úvahu realitu, kterou člověk popírá. I při používání slova doublethink je nutné podvojné myšlení aplikovat. Už tím, že člověk slovo použije, připouští totiž, že falšuje skutečnost; když však použije doublethink po druhé, vymaže toto vědomí z paměti: a tak dál až do nekonečna. Lež je vždy o krok před pravdou. Koneckonců právě pomocí podvojného myšlení mohla Strana – a podle všeho bude moci po tisíce let – brzdit běh dějin.
 Všechny minulé oligarchie přišly o moc proto, že buď zkostnatěly nebo změkly. Buďto zhlouply a staly se arogantními, nedovedly se přizpůsobit změněným podmínkám a byly svrženy; nebo se staly liberálními a zbabělými, dělaly ústupky tam, kde by měly použít násilí, a byly svrženy. Dalo by se říci, že příčinou jejich pádu bylo jednak vědomí, jednak nevědomí. Straně se podařilo vytvořit takový systém myšlení, v němž obojí může existovat současně. Na žádném jiném intelektuálním základě by nemohlo být panství Strany trvalé. Jestliže má někdo vládnout natrvalo, musí umět zvrátit smysl skutečnosti. Tajemství vládnutí spočívá totiž v tom, jak spojit víru ve vlastní neomylnost se schopností učit se z minulých chyb.
 Není ani třeba dodávat, že nejdovedněji praktikují doublethink ti, kdo ho vynalezli a vědí, že je to rozsáhlý systém myšlenkového podvodu. Ti v naší společnosti, kteří nejlépe vědí, co se děje, mají zároveň nejdál k tomu, aby viděli svět takový, jaký je. Všeobecně vzato: čím víc kdo chápe, tím víc podléhá klamu, čím inteligentnější je, tím méně má zdravého rozumu. Jasně to dokresluje fakt, že intenzita válečné hysterie vzrůstá v souladu s postupem na společenském žebříčku. Nejracionálnější postoj k válce mají porobené národy z území, jež jsou předmětem sporu. Pro tyto lidi je válka prostě nepřetržitá pohroma, která se valí sem a tam přes jejich těla jako vlny přílivu. Je jim naprosto lhostejné, která strana vítězí. Jsou si vědomi toho, že jakákoli změna vrchnosti prostě znamená, že budou pracovat stejně jako předtím, pro nové pány, kteří s nimi budou zacházet jako ti staří. Ti z dělníků, kteří jsou na tom o něco lépe a jimž říkáme proléti, si válku uvědomují jen občas. Když je třeba, je možné dohnat je k šílenému strachu a nenávisti, ale ponecháni sami sobě dokáží nadlouho zapomenout, že je válka. Pravé válečné nadšení lze najít v řadách Strany a především v řadách Vnitřní strany. V dobytí světa věří nejpevněji ti, kteří vědí, že je nemožné. Toto zvláštní spojení protikladů – znalosti s nevědomostí, cynismu s fanatismem – je jedním z hlavních charakteristických rysů oceánské společnosti. Oficiální ideologie si bohatě protiřečí, i když k tomu není praktický důvod. Tak Strana například ve jménu socialismu odmítá a popírá zásady, za které původně socialistické hnutí bojovalo. Hlásá opovržení vůči dělnické třídě, jaké nemělo v minulých staletích obdoby, a přitom odívá své členy do stejnokroje, jaký kdysi nosili manuálně pracující a který byl z toho důvodu zaveden. Systematicky podrývá soudržnost rodiny, a přitom nazývá svého vůdce jménem, které přímo navozuje cit rodinné oddanosti. Dokonce i názvy čtyř Ministerstev, která nám vládnou, předvádějí, s jakou drzostí se úmyslně překrucují fakta. Ministerstvo míru se zabývá válkou, Ministerstvo pravdy lží, Ministerstvo lásky mučením a Ministerstvo hojnosti šířením hladu. Tyto protimluvy nejsou náhodné ani nevyplývají z prostého pokrytectví: jsou záměrným cvičením doublethinku. Protože jedině smiřováním protikladů se dá moc udržovat donekonečna. Jiným způsobem se starodávný cyklus nedá zlomit. Jestliže má být navždy znemožněna rovnost mezi lidmi – jestliže Ti nahoře, jak jsme je nazvali, si mají natrvalo udržet své postavení – potom musí být řízené šílenství převažujícím stavem mysli.
 Ale existuje otázka, kterou jsme až do této chvíle téměř pominuli: Proč by měla být lidská rovnost znemožněna? Za předpokladu, že jsme mechanismus tohoto procesu správně popsali, jaký je motiv toho obrovského, přesně naplánovaného úsilí zmrazit dějiny v určitém okamžiku?
 Tady se dostáváme k ústřednímu tajemství. Jak jsme viděli, mystika Strany a především Vnitřní strany závisí na doublethinku. Ale ještě hlouběji spočívá původní motiv, nepochybný instinkt, který vedl k uchopení moci a potom vytvořil doublethink. Ideopolicii, nepřetržitelné válčení a všechno ostatní příslušenství. Tento motiv ve skutečnosti spočívá… NO V ČEM ASI ;-)

neděle 17. dubna 2016

BALADA FORRESTERŮ - Hra o Trůny



BALADA FORRESTERŮ
Talia Forrester

1
Am      Em     Am       Em
Mrazí, mrazí. V hrudi mrazí.
Dmi          G   Am 
Ke spánku odchází.
Dmi          C     Dmi       Ami
Vám mí drazí, já přísahám,
Dmi      C             E
Budu strážit váš klid.

2
Pálí, pálí. V ústech pálí.
Hoří háj Ironwood.
Tatínku můj, můj bratříčku
Zrodí se z popele.

3
Páni, tavte koruny své
Na hrobu Aegona.
V mých snech tonou, v moři zlata
a krve, jež prolili.
4
Zimou roh zní, Sever povstal.
Volá obry do boje.
Řva divokým: „Vy, povstaňte! 
Ať Vrány pykají!“
5
Mocná Paní, podřezejte,
Ty zrůdy za mořem.
Karmínovou, malujte zdi.
Když je to navrátí.
6
Sere Payne, můj popravčí,
nabízím život svůj.
Karmínovou, malujte zdi.
Když je to navrátí.



7
Am         Em        Am              
Ramsay mě bral, mé mamince.
Dm         G         D 
Prý jako kořist svou.
Dmi       G        Dmi          G
Ethan však děl se na odpor,
Em             Am
Zře vrahu do očí. 
Em             Am
Zře vrahu do očí!
8
Dovětek však potýká se
s ocelí tyrana.
„Nevezmeš ji. Já jsem tu Pán!
A ten si chrání své!“ 
A ten si chrání své!“
9
Bojuj! Hleď vstříc! Ethane náš!
Staří bozi s tebou. 
Hrob tvůj, můj Pane, dvojče mé.
Ocel zas povstane.
Nanovo povstane!

středa 2. března 2016

Krátkometrážní detektivka - BAKER & HILL: Sbohem Anabelle

BAKER AND HILL: Sbohem Anabelle

Detektivní krátkometrážní film parodující krimi klišé


1.      Vražda: (2 kamery)                                 TEXT slouží jako inspirace improvizaci

Celý záběr na hraběnku jak jde po zámecké zahradě k menhiru.

Někdo ji sleduje
Velký Detail na kráčející boty a montérky

POV záběr (:D) Dojde k hraběnce u menhiru, ta si ho všimne a osloví ho

Detail na napřáhnutou motyku
Beze slova ji udeří motykou do hlavy

Záběr z vrchu
Hraběnka je mrtvá, pachatel nechává motyku na místě činu

Detail z kapsy mu vypadne tabatěrka s cigaretami

Velký detail na boty jak odchází








Hraběnka: Ahoj, že ty jsi mě sledoval? Na co to máš tu-


(Řev)









2.     Detektivové:                          
Polocelek na Jan Pekaře, sedí ve vlaku a dívá se z okna. Kamera naproti

Záběr jak ukazuje na vraha s krvavým nožem přímo na místě činu

Záběr jak mu gratuluje dústojník a dává mu frčky

Polocelek na Jana, zpět do ve vlaku, kamera z boku, záběr na Studenecké komíny.

Nasadí si sluneční brýle.

Zvukový efekt z Law & Order nebo CIA Miami






Budovatelská ulice, Celek jízda záběr na koruny stromů, pomalý přechod na Štěpána na skládačce. Hraje hudba



Polocelek Štěpán dojede na nádraží a čeká na příjezd vlaku. Zapálí si cigaretu. Drsné pohledy do okolí. Drží cedulku s nápisem „John Baker“

Detail brzdící „koza“ ze spodu








Záběr na celek – Pekař vystupuje z vlaku, rozhlídne se a zamíří k muži s cedulkou.

Polocelek podávají si ruce


Odchází ke kolu




Nasedají

Záběr na nádraží (Snad) odjedou na kole směrem do města.

Záběr na celek. Dojedou před kancelář a sesednou.



Detail Vytáhne cigarety.
Polocelek: od pasu nahoru, na oba


Kopec zhasí cigaretu a jde dovnitř.
Záběr na dveře služebny zevnitř, oba vchází dovnitř. Uvnitř nad nákresem dumá kreslíř Aleš Moucha, poté vstane


Polocelek na Pekaře od stolu, zadívá se na nedodělaný výkres.




Zazvoní telefon. Pekař a Moucha si povídají

Zavěšuje. Bere si kabát kabát a klobouk.


Záběr na zámeckou branku, přijíždí na kole
Sesedají a jdou k na místo čičinu
Celek od zámku Před menhirem je červená páska, poblíž se shromáždil dav lidí





Polocelek: Na Pekaře dobíhajícím za Kopcem





Záběr na celek U menhiru je lékař ohledávající mrtvou
Záběr na detektivy a doktora z blízka




Další záběr





Další záběr Pekař si všimne předmětů









Pohyblivá kamera, popojdou dál od menhiru směrem k pásce





Polocelek, přichází Bratr Jonáš



Detektivové na sebe pohlédnou - Střih
 Záběr na celek, ve vyšetřovně stojí za stolem Jonáš a před ním detektivové, Pekař zapíná diktafon pro záznam









Detail na leták
Polocelek na detektivy, Jonáš vstává a odchází. Detektivové na sebe opět pohlédnou

Místo činu, detektivové shrnují své poznatky, Polocelek, od pasu nahoru
Jan Pekař: (V duchu)
 Znáte takové ty mladé začínající policajty,

Kteří úplnou náhodou vyřeší složitý případ.


Za odměnu jsou i hned povýšeni na detektivy?

a hned na to jsou přeloženi ze své rodné vesnice do velkého města?

No tak to jsem já. Jmenuji se Jan Pekař a jsem začínající detektiv kriminálky města Stauding.







Štěpán Kopec: (V duchu) Poldu dělám už 15 let… a jsem v tom sakra dobrej. Mé jméno je poručík Štěpán Kopec, .

Kopec: Zasrané škrty! Já vůl ještě zhubnu!,… já se na to opravu vyseru tady!

Řeknu vám, škrty v rozpočtu, hypotéka, moje stará … nikdy nikdo mě tak nenakrnul jako teď   můj šéf.

Přiřadil mi parťáka, nějakého zelenáče co má ještě mlíko na bradě a sotva opustil akademii…

To zas bude den.






Kopec: (Cigaretou v puse) Seržant Pekař? Poručík Štěpán Kopec. Zdá se, že jste byl přeřazen ke mně. Tak si nasedněte.
Pekař: A kde máme auto?
Kopec: Vláda nařídila škrty, tudíž nemáme nárok na benzín. Koně … nám pošli hlady, tak máme alespoň skládačky.
Pekař: A kde je moje skládačka?
Kopec: Jak jako kde? V kolárce na stanici. Jak bych ji sem asi dostal, mladej?

Sedni si na sedák.





Kopec: Aby bylo jasno, nestál jsem o parťáka, hajzly zvládnu mlátit sám bez novopečeného detektiva za zády. Jasný?
Dáš si?
Pekař: Ne, nekouřím, nedělá mi to dobře.
Kopec: Pivo si aspoň občas dáš?
Pekař: Jsem abstinent, pane.

Kopec: Ty vole…
Kopec: Tak kolo bohužel není, ale do týdne nějaké bude.
Moucha: Dobrý den pane poručíku.
Kopec: Seržant Jan Pekař – Aleš Moucha náš kreslíř.
Pekař: Páni, to má být nějaký pachatel?
Moucha: Není to hotové, pořádně nevím jak vystihnout jeho obličej. Vlasy, tvar uší, to všechno mám, ale z popisu svědka to nejde dobře vystihnout. Jinak, jak se vám u nás líbí?… (povídají si v pozadí)
Kopec: (zvedne) Detektiv Steven Hill… pardon pane kapitáne, tady Kopec. Vražda na zámecké zahradě? … Ano okamžitě!
Mladej, dokecat a nasedat! Trochu se projedeme. Někdo zavraždil naši hraběnku.


Kopec: (Na policisty) Držte ty lidi dál, nechci tu novináře šmejdící po Sólopstruzích.
Pekař: Po čem?
Kopec: Takový ten novinářský trhák.
Pekař: Sólokapr?
Kopec: Jo, prostě novinářská ryba.

Pekař: …Tělo prý našel nějaký Vozembouch, co se chtěl na stromě oběsit a spatřil mrtvou.
Kopec: To je Láďa, už po šesté se pokusil o sebevraždu, ale vždy si najde nějakou výmluvu, proč to nedodělal.

Kopec: Zdravím paní doktorko, tak co jste zjistila?
Doktorka: Žena, 30 let, 50 kilo, bruneta. Příčina úmrtí: VRAŽDA. 2 údery tupým předmětem do hlavy, první úder byl smrtelný. Smrt nastala ráno mezi šestou a osmou.
Kopec: Druhý úder byl tedy, buď pro jistotu, anebo ze vzteku, takže ji znal.
Doktorka: Roztříštěná týlní kost, tržné poranění týlního a temenního laloku obou hemisfér. Následovalo masivní krvácení…
Kopec: Jo, díra v hlavě.
Pekař: Poručíku, dívejte plechová krabička od cigaret.
Kopec: Takže to byl Kuřák. Žil tu někdo s tou ženskou?
Doktorka: Zaměstnává pana Zahradníka.
Kopec: A můžu hádat 3krát?
Doktorka i Kopec: Je to zahradník.




Kopec: Dobře tak si to shrňme, máme tu mrtvou ženu umlácenou zahradnickou motykou, vrah je kuřák, podle síly úderu dospělý muž.
Pekař: Pokud to byl ten zahradník tak mu to nemůžeme jen tak přišít. Potřebujeme svědka!
Jonáš: Pochválen buď, já jsem svědek, jsem bratr Jonáš.
Kopec: Vy jste bratr?
Pekař: A jste svědek?
Jonáš: Ano-

Kopec: Takže nám o tom řekněte
Jonáš: Takže, když se k naší malé komunitě tak vás čeká spasení-
Kopec: Co to kecáte? Řekněte nám o té vraždě!
Jonáš: Cože? O té já nic nevím.
Pekař: Neměla vaše sestra nějaké nepřátele?
Jonáš: Já jsem jedináček…
Kopec: Říkal jste přece, že jste svědek té vraždy a že jste bratr zavražděné.
Jonáš: Nikoliv jsem Svědek Jehovův bratr
Jonáš (podá jim letáček)

nechte si ho, mám jich spoustu.

Kopec: To bylo k ničemu, musíme na to jít pěkně po staru. Máme tu mrtvolu zabitou motykou… kdo tak může používat zahradnickou motyku?
Pekař: Plantážníci?
Kopec: Naše země nemá kolonie, bude to nějaký specialista na úpravu zahrady užívající nástroje podobné vražedné zbrani.
Pekař: Zahradník?
Kopec: Může bejt. František Zahradník by to být mohl.
3.     Zahradník
Celek: FOX schovává do skříně v kůlně zakrvácené montérky.

Záběr na celek u dveří od klubovny zálesáků.
Sesednou z kola a začnou klepat.

Polocelek: FOX se lekne a schová se za skříň. Shodí lopatu nebo něco.

Záběr na štěrkovou cestu, přichází Zahradník s kolečky ke klubovně, na slova policie začne utíkat směrem k přední bráně a rybníčku.


Celek, Kopec nasedá na kolo. Jede kolem správy CHKO
Liška vybíhá z Kůlny a opět ji zamyká.
Celek: Zahradník a za ním Pekař utíkají okolo rybníčku, Kopec už čeká sesednutý z kola. Nasadí mu klepeta a vedou ho do klubovny

Celek v klubovně, začne výslech.







Kopec Pekařovi kývne ať se jde porozhlédnout




Polocelek: Předsíň klubovny, Pekař začne prohledávat kůlnu. Jde slyšet Zahradníka, jak mluví. Pekař otevírá Skříň.





Celek na dveře, Pekař nese montérky.
Detail na montérky v rukou Pekaře




Polocelek na sedící dvojici, Pekař přisedá
Pekař hraje zlého poldu.







Detail na Zahradníka


Opět Polocelek






Celek. Zvedají se





Záběr na detektivy před dveřmi klubovny


Nasadí si brýle jako Horatio z CSI: Miami


Záběr na Studénku, nahrajeme zvuk, kde křičíme „Yeah!“ jako v „The Who - Won't get fooled again“










Kopec: Pane Zahradníku, jste tam?
Pekař: Máme na vás pár otázek.




Pekař: Otevřete tady policie!



Kopec: Běž za ním, já mu nadběhnu.




Kopec: A máme tě! Zahradníčku, myslím, že si teď pěkně popovídáme…

Kopec: Franta Zahradník – povoláním překvapivě zahradník, známý jako Křovák, ve všech našich hospodách. Tak pročpak jste utíkal.
Zahradník: No začali jste řvát policie a zpanikařil jsem.
Pekař: Jenom proto, že máte asi špatné svědomí! Tak co zabil jste ji?
Zahradník: Vy tu nejste kvůli těm DVDčkám?
Kopec: Jakým DVDčkám? Víte přece, že vaše hraběnka byla zavražděna.


Zahradník: Já s tím nemám nic společného. Utíkal jsem proto, že jsem si myslel, že mě zatknete za ty pirátské kopie Receptáře docela fajn nápadů a Rady ptáčka loskutáčka.  Mám to čistě pro pracovní účely. V jednom díle jsou ukázány nové techniky stříhání stromků s páskou přes oči.

Pekař: Pane poručíku, podívejte. Krev.





Kopec: Dobrý postřeh detektive. Tak co nám řekneš k tomuhle Fando?
Pekař: Co jste dělal dnes okolo šesté až osmé?!
Zahradník: Byl jsem v kostele na mši a pak u zpovědi u pana faráře Eliáše Anděla, můžete se ho zeptat.
Kopec: Dobrá, optáme se ho na tebe. Ale běda vám pokud si to jen vymýšlíš
Pekař: Pokud jste to nebyl vy tak kdo?!
Zahradník: Já nevím. S nikým mě nikdy neseznámila ani jsem neviděl, že by ji někdo navštěvoval. Náš vztah byl čistě pracovní.
Kopec: Neměla nějaké nepřátele? Bývalé kamarádky? Milence?
Zahradník: Byla to velká samotářka, a chlapů se bála.
Mě do bytu nepustila ani na krok, většinou komunikovala přes mobil nebo emailem a platila obálkami.

Kopec: Dobrá. Neopouštějte město pane Zahradník. Je to ve vašem zájmu. Zatím na shledanou.
Zahradník: Sbohem


Pekař: Co teď? Říká pravdu?

Kopec: Řekl bych, že ano, ale neříká nám úplně všechno. Prověříme si jeho alibi,

zajedeme si popovídat s Andělem.





4.     Kněz a zatčení
Záběr z vrchu (schody ke kostelu) na skládačce přijedou detektivové.

Celek na kněze u křížku, zapaluje svíčky.








Polocelek, z boku, od pasu nahoru, Pekař vytahuje bloček a zapisuje



Další záběr







Celek: Zespoda









Polocelek: z vrchu chodníku















Další záběr.


Celek: z vrchu, nasedají na skládačku, kněz odchází do kostela.
Celek: na klubovnu zálesáků, vyvádějí Zahradníka v poutech.





Polocelek: Posadí ho na sedák, odjedou. Zahradník řve

Celek: Kancelář. Kopec a Moucha sedí u Anděla, který jim hodlá dát popis. Vchází i Pekař zadýchaný. Není vidět na to, co kreslí.

Pohled kamery od stolu

Pekař si přisedá.










Záběr na namalovaného panáčka jako od předškoláka.

Polocelek, Kopec a Anděl se zvedají.


Vyprovodí ho ze dveří a zavře
Pan Farář se vrací, otevírá dveře.



Záběr na přední zámeckou bránu. Kopec vede kolo.



Vytáhne klíče


Vyjdou k Zámeckým dveřím.
Celek: na Byt hraběnky, směrem ke dveřím,   je rozbordelizovaný od podlahy, až po strop



Záběr na ustlanou postel. Kopec hrábne pod matraci.




Celek od postele, Kopec prohledává papíry.




Polocelek na Kopce


Odhodí dopisy na stůl, vychází ven a zavřou.






Kopec: Dobrý den pane faráři, jak se daří vašim kozičkám?
Anděl: Ovečkám synu, dobře. Slyšel jsem o paní hraběnce, taková tragédie. A zrovna když se na ní pán podíval přívětivou tváří. To víte 42 milionů v loterii je pořádná výhra.
Kopec: 42 milionů? U posraných svatých… promiňte.

Pekař: Nezlobte se pane Faráři, ale co jste dělal mezi osmou a devátou ráno.
Anděl: Co bych dělal, byla mše a následně mi chodili ke zpovědi.

Kopec: Byl u vás na mši i Franta Zahradník?
Anděl: To víte, že byl.
Pekař: Nevyzpovídal se z něčeho velmi špatného?
Anděl: I kdyby tak vám to říct nemohu.
Kopec: Dobře a mimo zpověď jste spolu o něčem nemluvili?

Anděl: Pár vřelých slov jsme prohodili. Říkal, že byl vyhozen z práce na Zámku, paní Anabelle prý řekla, že už zahradníka nepotřebuje. No a požádal mě, jestli by nemohl u mě občas něco na hřbitově a okolo kostela upravit, za nějaký obnos a podobně. Tak jsem jeho nabídku přijal. Ten člověk má zlaté ruce i srdce. Snad ho nepodezříváte z takového ohavného činu?

Kopec: Jenom prověřujeme všechny možnosti.
Zatím na shledanou.
Anděl: A nebyl to třeba ten Angličan, pan Fox?
Pekař: Angličan?
Anděl: Jacob Fox. Manžel paní hraběnky.
Kopec: Manžel?! Já myslel, že je svobodná.
Anděl: Je to nedávno co jsem je oddával, paní hraběnka si našla nějakého anglického šlechtice, měli svatbu narychlo a bez hostů.
Kopec: Přišel byste na stanici, nám dát jeho popis?
Anděl: Pokusím se, jak jen budu moci



Kopec: Za pokus nic nedáme, zatím na shledanou.
Anděl: Spánembohem.


Zahradník: Já to neudělal! Někdo to na mě narafičil!
Kopec: Tohle říkal ten v posteli s mou starou taky… Vyhodila tě, byla prachatá, jasný důvod k vraždě. Pobudeš si ve vyšetřovací vazbě, aby tě zase nenapadlo utíkat.

Kopec: Sory, není místo. Musíš to dojít pěšky.
Zahradník: Já jsem nevinej!

Kopec: Zabloudil jsi?
Pekař: Trochu pane poručíku.


Moucha: Tak pane Faráři. Začneme, nejdříve oči.
Anděl: Ano oči měl.
Moucha: A jaké?
Anděl: No normální. Na hlavě. Dvě…
Moucha: …Takhle?
Anděl: No zhruba ano.
Moucha: A co vlasy?
Anděl: Ano ty měl taky… ne takhle dlouhé ne.
Moucha: Nos?
Anděl: No, ten měl taky. Takový nosovitý, víte, co myslím?... ANO TO JE ON!!!

Moucha: Co říkáte? Popisu pana faráře to odpovídá.

Kopec: Tak já myslím, že to stačí pane Faráři. Děkujeme vám za váš čas. Na shledanou.
Anděl: Sbohem…(zavřel)
Kopec: To bylo zas k ničemu!
Anděl: Nenechal jsem tady brejle?
Všichni: Nenechal!
Kopec: A ty se Moucha taky neozývej. Nesnáším to tvoje experimentální malířství
Pekař: Takže co máme na Zahradníka: Zakrvácené montérky, vražedný nástroj - jeho motyka a měl důvod tu ženskou zabít.
Kopec: Taky nám ale tady ordinuje ten Fox, kterého nemůžeme najít a alibi, které Zahradníkovi poskytl farář. Myslím, že je načase prozkoumat pokoje Anabelle von Stauding.

Kopec: Někdo tady už byl…
Pekař: A něco hledal.



Pekař: Dopisy od vzdálených příbuzných, účet za plyn…
Kopec: Nenašel to, co hledal. Oddací list s panem Jacobem Foxem.

A zlatý hřeb, její závěť… Jak se zdá tak všechno odkázala svému manželovi převodem na soukromý účet.
Pekař: Takže alespoň můžeme propustit Zahradníka.

Kopec: Já půjdu hledat v kartotékách, co budu moci. Snad něco nenajdu o FOXOVI, ty budeš fasovat kolo tak se stav do kolárky.















5.     Nebe a Peklo
Záběr: Bar Nebe, pohled od baru směrem ke stolům. Kde sedí hosté, (komparz)
Záběr na stůl kde sedí Liška a Tereza smějí se.




Položí kilo na stůl a zvedají se, pomáhá ji do bundy.

Polocelek: Pohled zevnitř Pekla vchází Kopec, srazí se s Liškou, s cigaretou oba v puse.

Detail: na oba, sednou si ke stolu, Kopec s pivem a Pekař s džusem.





Další Záběr Kopec vytahuje papír a telefon
Pekař použije Google

Detail na oči Kopce.

Velký Detail na pusu Kopce.








Rozbrečí se





Celek: na detektivy u stolu, zavěšuje telefon

Pekař prohledá Google.

Podívá se na fotku
FLASHBACK srážka s Liškou,

Detail na oči

Detail na fotku

Celek: Kopec panicky vyběhne ven
Polocelek: vyběhne z baru a rozhlíží se s pistolí   v ruce.


Zapaluje si







Celek, z okna domu, detektivové přijedou na kole, zvoní a nic, sesedají, otevírají branku a přijdou ke dveřím.
Polocelek před brankou
Zapaluje si

Celek, jdou ke dveřím.

Detail, na cedulku s nápisem. „Jel jsem do kostela, přijedu hned.“

Polocelek na detektivy na dveře,

Odhodí cigaretu
Utíkají ke kolům
Velký Detail, cigareta zapaluje vzkaz.

Celek na dveře, zadýchaní přijedou na skládačkách ke kostelu, klepou na dveře

Polocelek z boku: Otevře ministrant Honzík















Celek: Pohled z patrového okna, přichází Anděl
 Vchází dovnitř

Polocelek na dveře, vchází dovnitř, objeví se Liška.

Za zády se mu objeví další dva kumpáni Gangster 1 a Gangster 2

Anděl couvá, Liška vytahuje pistoli

Anděl zakopne o gangstery a spadne na zem.

Polocelek na Lišku ve dveřích jak míří na ležícího Anděla.
Cizí výstřel rýpne do omítky nedaleko Liškova obličeje.

Celek, detektivové dojeli včas na kole a začíná přestřelka. Gang utíká do domu a střílí naslepo směrem na detektivy.

Celek, detektivové se schovají za kola (auta)

Polocelek, od země





Celek z vrchního okna, Pekař dělá krycí palbu a Kopec běží bokem.

Celek, Pekař se schová mezi dva vchody dovnitř, aby jich zaměstnal co nejvíc z obou stran. Nejdříve se podívá po své levici, dole Gangster 1 vystřelí, Pekař se rychle skryje a počká, až dojdou náboje, pak se opět podívá za roh a vystřelí. GANGSTER 1 je zasažen a padá k zemi,
Pekař se rychle obrátí doprava a střílí. Mezitím vlevo Anděl chce využít mrtvého, aby unikl, ale Liška z patra po něm chce vystřelit, Pekař se včas obrací a krycí palbou umožní Andělovi se schovat mimo Liškův dosah.

Celek zvenčí přichází kopec zadním vchodem, GANGSTER 2 Chce využít momentu, kdy Pekař střílí po Liškovi k překvapení, Kopec ho zahlédne a střelí mu do kolena, Gangster reaguje a střílí naslepo, zrovna když jde kolem Anděl a ten opět utíká s křikem, Kopec se kryje a odpoví stejně, GANGSTEROVI 2 DO HLAVY, Kopec nemešká a běží nahoru na Lišku

Polocelek: Kopec utíká do schodů

Polocelek: Kopec z mezipatra střílí po Liškovi, ten utíká do jediné místnosti v patře.
Celek Pekař pravým vchodem chce následovat Kopce, ale GANGSTER 1 stále žije, pololeží na zemi, opírá se o zeď a střílí. Střelí do zdi těsně vedle Pekařovy hlavy. Pekař se musí krýt.

PolocelekJízda s Kopcem nad levým ramenem, zbraně mlčí, Kopec pomalu vchází do místnosti v patře, ale Liška ho překvapí z boku.

Detail Obě zbraně spadnou dolů do přízemí.

Polocelek: Liška pravým hákem povalí Kopce a vrhá se na něj, ten ho nabere na záda a povalí.

Celek pomalá jízda: GANGSTER 1 se zvedá a jde směrem k Pekařovi,
Celek: ale na půl cesty ho Pekař obešel levým vchodem a zastřelí ho.

Polodetail na rvačku nahoře, Liška se snaží uškrtit ležícího Kopce, Do místnosti přiběhne Anděl a zase začne řvát a uteče. Pak dorazí Pekař a střelí Lišku do lopatky a prostřelí mu pravděpodobně plíce.

Polocelek: Kopec se zvedá a přisedají k Liškovi

FLASHBACKY
















Celek z vrchu, Liška umírá




Celek: Detektivové unaveně vycházejí ven, kde čeká i kněz. Kopec si s Pekařem sedají. Kopec nabídne Pekařovi cigaretu a ten si ji vezme.

Celek: Zahradníka vedou v poutech do vyšetřovny.

Polocelek: Kněz čistí boží muka před kostelem


Detail: Někdo mu přiloží hlaveň do týlu, výstřel…


Theresa: …Vážně, jsi strašně moc milý, je mi s tebou krásně, Jirko.
Liška: Mě s tebou taky.(podívá se na hodinky) Měli bychom vyrazit, koncert bude za chvíli začínat.
Theresa: Ó, děkuji.


Liška: Pardon.
Kopec: V pořádku, moje chyba.

Kopec: Kartotéky jsou prázdné, žádný Jacob Fox. Nejspíš to jméno bude smyšlené. Za ty peníze od Hraběnky by se to dalo pár úředníků snadno podplatit, aby zfalšovali oddací list.
Pekař: Co to číslo účtu na závěti? Nešlo by to vystopovat?

Kopec: /0666, to je která banka?
Pekař: JewBank. 742 136 667
Úřednice: Dobrý den, JewBank, vaše peníze jsou naše starost, jak vám mohu pomoci?
Kopec: Tady detektiv Jan Pekař, potřebuju po vás jistou informaci.
Úřednice: A jakou byste potřeboval?
Kopec: Účet vaší banky 1626364213, komu patří a kde bydlí.
Úřednice: Takové informace nepodáváme.
Kopec: Dobrá. Zatýkám vás za maření policejního vyšetřování.
Úřednice: Co? Proboha ne. Prosím. Udělám cokoliv, jen mě nezatýkejte!
Kopec: Čí je to účet? Aspoň jméno!
Úřednice: Jakub Liška, ulice Levá, číslo 21, Stauding.
Kopec: Ok, tak čau kotě.


Kopec: To by bylo. Jakub Liška, Levá 21 v našem městě.
Pekař: Jakub Liška? Je na facebooku.
Kopec: Na čem?

Liška: Pardon

Liška: Pardon





Kopec: Sakra!
Pekař: Poručíku co se stalo?
Kopec: To byl on, ten co do mě vrazil ve dveřích, ta holka může být další oběť. Jeli na nějaký koncert.
Pekař: To bude Chlastalika, tam je nikdy nenajdeme, budou tam tisíce lidí.
Kopec: Aspoň máme jeho adresu tak tam zajedeme zítra. Ještě ji zabíjet nebude, nejdřív se musí pojistit, že z ní dostane její peníze, takže máme  ještě dost času.



Kopec: Že by už zbouchnul tu holku a není doma?
Pekař: Třeba to nezvoní, půjdeme klepat.





Pekař: Kněz! Kněz je poslední člověk, který ho viděl. On bude další oběť.
Kopec: Nasedat mladej!



Pekař: Pane faráři, jste tam?!
Kopec: Pane Anděl?!

Honzík: Pochválen buď pán Ježíš Kristus.
Kopec: Kdo jsi kluku?
Honzík: Honza Mrštíků, dělám panu faráři ministranta. Starám se mu o kadidlo a tak.
Pekař: Kde je pan farář?
Honzík: Odešel na schůzku s anonymním dárcem, prý chce darovat našemu kostelu značnou částku peněz, ale trval na setkání mimo kostel.
Kopec: A to je přesně kde?
Honzík: Prý pod železničním mostem.
Pekař: Pod železničním mostem? A to vám to nepřišlo divné?
Honzík: My se tam často s panem farářem potkáváme-
Kopec: Dobře to stačí. Jedeme.
Anděl: Haló? Pane Liška? To jsem já otec Eliáš Anděl, máte se mnou schůzku.

Liška: Dobrý den faráři.
Anděl: Dobrotivý bože, pan Fox, vy jste pan Liška?
Liška: Přesně, takže asi chápeš, že žádný prachy nedostaneš.
Anděl: To vy jste zabil slečnu Anabelle?
Liška: Na to vem jed, a ty jsi jediný kdo o mě ví.
Je čas, aby ses setkal se svým velkým kápem.


Liška: Jako ženatý jsem byl spokojený ale jako bohatý vdovec jsem nejšťastnější. Tak sbohem.



Kopec: Ne tak zhurta vy bastardi! Tady policie Stauding, zdejte se!
Liška: Naser si!  - Sejměte je!



Pekař: Běžte zadem, já je odlákám a budu vás krýt.
Kopec: Jestli tě trefí tak tě zabiju. Ty vole, ten blbec kněz zalezl do toho baráku taky!













Liška: (na kněze) Tak už zhebni!
Anděl: (křičí)
Pekař: Utíkejte!











































Kopec: Tak vás máme Liška, vidíte. Dal jste nám zabrat.
Promyslel jste to dobře, když jste to chtěl hodit na Zahradníka, poté co jste se oženil s Hraběnkou byl její osud zpečetěn. Naplánoval jste vraždu tak aby vše nasvědčovalo, že to spáchal Zahradník. Zabil jste ji v montérkách a jeho motykou. Motyku jste nechal na místě činu, ALE také vám vypadla tabatěrka s cigaretami. Zahradník je nekuřák a všichni to o něm vědí.
Pak jste chtěl narafičit krvavé montérky, ale byl jste v pasti, když jsme dorazili moc brzo, nebýt toho že Zahradník začal utíkat kvůli pirátským kopiím Receptáře, tak bychom vás měli dávno. Pak jste vyrazil zničit jakékoliv stopy po sobě v pokojích hraběnky a hlavně jste potřeboval zničit kopie závěti, tu jste ale nenašel. A ten vzkaz na dveřích… Kněze jste se chtěl zbavit tak že jste ho nalákal na peníze na opravu kostela. Ale to vám nevyšlo.
Liška: Na tom nezáleží, někdo- někdo dokončí, co jsem za-čal…


Pekař: To byl případ vraždy Anabelle von Stauding, bohaté naivní holky. Liška byl mrtvý a jeho kumpáni taky. Zahradník byl zproštěn všech obvinění ohledně vraždy. Nicméně nelegálně stahoval a kopíroval, takže dostal doživotní trest. Dokonce někdo podpálil i Liškův barák takže jsme přišli o jakékoliv stopy o dalších možných členech party, ve které Liška pracoval. Jak víme, že nepracoval sám?

Dedukce…



Adam Poštolka 2015 ©