úterý 13. prosince 2016

Fantasy vtipy

Hřimdibádův
cestovní almanach
 fantasto-taškařic
Pro veselé družiny, výpravy a expedice

Baví se dva trpaslíci.
První: "Tož asi začínám vidět dvojtě."
Druhý vytáhne z kapsy jeden zlaťák a povídá: "Hen tu máš ty dva zlaté, co jsi mi půjčil minulé téden."

Přijde trpaslík do hospody a uvidí jiného, jak do sebe kopne panáka a za chvíli mohutně zařve ÁÁÁÁÁÁÁÁÁRRGGH. 
"Dám si to samé, co pije hen ten ogar," kývne na hostinského.
 Ten před něj postaví panáka a nalije mu na čtyři prsty temně rudé tekutiny. Trpaslík do sebe pití bez mrknutí oka kopne a mlaskne.
 "Tož nic moc teda. Kolik koštuje?"
"10 zlatých."
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁRRGGH!!!!"

Čerstvě oženěný trpaslík se ptá zkušenějšího trpaslíka:
"Jak dlóho trvá, keď doma přinutíš žensků mlčeť?"
Trpaslík na to:
"Tož to ja bohužel nevím, jsu ženaté sotva dvě stě let."


V trpasličí domácnosti povídá trpaslice trpaslíkovi: "Já bych chtěla k výročí mithrilové hrnce..."
Trpaslík zabručí: "Nechceš si radši přát něco splnitelnějšího?"
Trpaslice: "Vlastně by mi stačilo, kdybys tolik nechlastal!"
Trpaslík: "A chceš k nim i naběračky?"

Potkají se dva trpaslici a jeden říká druhému :
,,Tož jsem ti včéra šel do krčmy na obédek, přišla ku mě šenkýřka a optala sa, co si dám. Tak som ji řek, že bych si dal syrečky s chlebem a medovinu. A vona na to, že medovinu bohužel nemaju. Tak jí řékám, že si místo teho dám uzené bůček a medovinu. A vona, že prej medovina nejni. Tak řékám, krvavé gryfí biftek a k tomu medovinu. A vona zařvala ,, U Durinova kokota, potřetí ti řékám, že medovina nejni!"
A druhý trpaslík na to : ,,Teda, já bét na tvém místě, tak jí tu medovinu chrstnu do ksichtu!"

Chodec: Prosím vás, pane druide, mám takový problém, vždy okolo sebe slyším hlasy, ale nikoho nevidím...
Druid: Ach, a jak často se vám to stává?
Chodec: No, pokaždé, když používám telepatii...

Jak hrdinní rekové osvobozují princezny a vyřizují draka:
Člověk: 
Přijede, zabije draka řemdihem, zachrání princeznu, ožení se s ní a stane se králem.
Barbar:  Přijede, zabije draka obouručákem, znásilní princeznu a pak se jede ožrat.
Elf: Přijede, zabije draka, a když pak uvidí princeznu, že má absolutně nemožný módní vkus, tak se sebere a odjede.
Hobit: Přijede, zabije draka a pozve princeznu, všechny svoje příbuzné, všechny její příbuzné  na dračí kotletky.
Kúduk: Překvapivě, se neví, co by v této situaci kúduk udělal.
Kroll: Zabije princeznu, znásilní draka... A dál jako barbar.
Trpaslík:
Přijede, zabije draka, zachrání jeho zlatý poklad a odveze ho domů představit rodičům.

Muži z jednoho barbarského kmene loví v lese divočáky. Spozorují mezi keři pohyb a hned tam pošlou salvu šípů. Avšak, mezi keři se nepohyboval kanec ale jejich náčelník. Tak ho odnesou hlouběji do lesa, ke starému druidovi, Druid položí tělo na prostý kamený oltář a požádá barbary, aby odešli. Pak začne prosit mocné lesní duchy o pomoc při léčení...
Po třech hodinách se druid vrátí k barbarským lovcům a povídá:
,,Pánové, ten zásah šípem nebyl smrtelný, ale proč jste ho vyvrhli?"

Dva barbarští válečníci, Grom a Hrun, si po nájezdu na sousední kmen přivlastní každý jednoho koně. A přemýšlejí, jak to udělat, aby si je nepopletli a omylem nevyměnili.
Grom:
,,Už to mám. Já tomu svýmu uříznu žíně". A hned tak učiní.
Hrun: ,,Tak mě napadá, k čemu ty žíně vlastně maj? Já mu je uřežu taky, dyť to je zbytečný". A druhý kůň je též bez žíni.
Grom: ,,
Ty jsi blbej, to maj na odhánění much ze zadku. A co je horší, teď si je zas nepoznáme!"
Hrun: ,,No jo. Tak já tomu svýmu oholim hřívu". A hned se dá do díla.
Grom:
,,To je fakt pěkný. Ale přece nemůžeš mít hustějšího koně než já. Taky mu tu hřívu oholím.“
Hrun: ,, No koukej cos proved, už si je zas nepoznáme!".
Grom: ,,No jo, promiň. Tak já tomu svýmu uříznu ucho.“
Hrun: ,,Ty vole, ten je drsnej! Tak já taky!" Chopí se nože a dokoná dílo zkázy.“
Grom: ,,Bezva, a už je zase nerozpoznáme. Víš co? Ty si vezmi toho bílýho, já toho černýho."

Z.L.O.B.R.
- Zlý Lidožravý Obr Bez Rozumu.
Z.O.M.B.I.E.
- Zahnívající Oživlá Mrtvola. Bohužel Imbecilní. Enormně.
K.A.N.I.B.A.L.
- Kulinářský Amatér. Někdy I Bojovník A Lovec.
H.V.O.Z.D.
- Hodně Velká Oblast Zamořená Druidy
N.E.K.R.O.M.A.N.T.
- Nekrofilní Egoistický Krutovládce Rozkazující Obludným Monstrům A Netvorům Temnot.
B.A.R.B.A.R.
- Brutální A Robustní. Brutální A Robustní.
K.R.O.L.L.
- Kyjem Rozbíjí, Opravuje, Loví, Léčí.
K.U.D.U.K
- Když Uviděl Draka, Utekl Kvapem. 

Čaroděj chystající temný rituál hovoří s barbarem: "Potřebuji, abys mi sehnal dračí oko a tři slzy panny..."
Barbar: "No, to oko bych ještě sehnal, ale jak rozbrečet pannu, aby při tom zůstala pannou to vážně netuším... "

Přijde rytíř ke králi barbarů se zakrvaveným pytlem se třemi dračími hlavami a povídá: "Tak králi, tady vám nesu ty hlavy tří draků..." Král barbarů se podívá, vytáhne jednu hlavu, druhou, třetí... Uznale kývne  hlavou a podá rytíři také zakrvácený pytel: "Tak a tady máš tu ruku a srdce princezny, jak jsem slíbil..."

Víte, co dělá elf, když hoří les?
Hoří s ním...
(autor pravděpodobně neměl rád Scoia'tael)

Válečník, Kouzelník a Zloděj jsou pozváni na speciální testy. Každý z nich je pozván do útulné místnosti a tam se každého z nich zeptají, kolik je 1 + 1.
Válečník: 2.
(hmm - přímé a praktické myšlení)
Kouzelník: To je přece totéž jako 3 - 1.
(hmm - skvělé kombinační myšlení)
Zloděj: *rozhlédne se, ujistí se, že jsou dveře a okna zavřená, a pak tichým hlasem říká:* A kolik chcete aby to bylo?

4 Krollové ztroskotají na ostrově a objeví zlatou rybku, která jim každému slíbí splnit jedno přání. „Já bych si přál být o čtvrtku chytřejší.“ řekne první kroll, promění se v trpaslíka skočí do vody a doplave na pevninu. „Já bych chtěl být o půlku chytřejší.“ přeje si druhý kroll,promění se v člověka, porazí strom, zapálí veliký oheň, který přivolá záchranu, která ho dostane na pevninu. „Já bych chtěl být o tři čtvrtky chytřejší.“ Nechá se slyšet třetí kroll, promění se v elfa, postaví ladnou loď a dostane se na pevninu. Přijde posední kroll a říká: „Já bych chtěl být nejchytřejší ze všech!“ Promění se v hobita a přejde most. 

Elf se dohodne s trpaslíkem, že si budou dávat hádanky a když trpaslík neuhodne elfovu, dá mu 5 zlatých, a když elf neuhodne trpaslíkovu, dá mu 100 zlatých.
Elf se ptá: "Je to u stolu a má to čtyři nohy, co je to?"
"Nevím, tu máš pětku."
"Ty jsi vůl, vždyť je to židle."
"Když to stojí, má to 4 nohy, když to sedí, má to 3 nohy a když to leží, má to 2 nohy, co to je?"
"Hmmm, nevím, tu máš stovku. A jen tak pro zajímavost, co to je?"
"Nevím, tu máš pětku."
 

Trpaslík chytne zlatou rybku.
,,Když mě pustíš, splním ti tři přání,''řekne rybka. Stane se, rybka je volná.  ,,Tak jaké máš první přání?''
 ,,Ja chcu aby tie zasrate doly od nás byly u Elfáků.''
 Stane se. ,,Jaké máš druhé přání?''
,,Chcu aby tam Elfáci rubali dvojnásobné šichty tož aj o svátkách!'
' Stane se.
,,A jaké máš třetí přání?''
Trpaslík se zamyslí a řekne: ,,Tož ku*va,ja chcu byt Elf !!''

Sedí dva upíři v hospodě. Jeden zařve na hostinksého: "Horkou krev!" Hned na to druhý: "Horkou vodu!" Jak jim hostinký jim přinese oč žádali, pustí se první upír do druhého: "Co blázníš? Jaktože sis nedal horkou krev? To jsi upír?"
Druhý vytáhne dámskou vložku, ponoří ji do šálku a v klidu odpoví: "To neznáš čajové pytlíky Allways?" 

Přijde skřet do kovárny a ptá se zbrojmistra:"Máte kyje?". "Nemáme" odpoví prodavač. "Máte kladiva?" "Nemáme". "Máte halapartny?" "Nemáme". Skřet se podívá a vidí všechny zbraně viset za zbrojmistrem "Vy máte něco proti skřetům?" "Jistě kyje, kladiva, halapartny…“

Trpaslík Ogren vstoupí do lidské hospody a říká
„Já su trpaslík Ogren, mám sekyru a prázdné měšec, a přišel jsem k vám krást!“ 
Hospodský mu na to odpoví: „Pane trpaslíku, my jsme strašně chudá hospůdka, tady nic neukradnete, jdete k elfům, tam si nakradete!“  
Tak tedy jde do elfí vinárny a zase: „Já su trpaslík Ogren, mám sekyru a prázdné měšec, a přišel jsem k vám krást!“ 
Vinař mu na to odpoví: „Trpaslíčku, my jsme chudá vinárna, tady nic neukradneš, jdi k hobitům, tam si nakradeš!“
Tak jde tedy k hobitům a tam...
Já su trpaslík Ogren, KDE MÁM KURVA SEKERU A MĚŠEC?

Kat vychází z mučírny, utírá si ruce a brumlá si z pod kápě:
"A pak že si člověk nedokáže olíznout vlastní loket…"

Přijde takhle stará orkyně ke kmenovému šamanovi s propíchnutým kolenem: Šamanovi se však zranění nezdá a zeptá se jí, jak se jí to vlastně stalo. Orkyně mu tedy prozradí, že se chtěla zabít. Šaman se pousměje a zeptá se: "A ti nikdo neřekl, že když se bodneš do kolene, tak se nezabiješ?"
Stařenka mu odvětí: "Víš, Šamane, mně jeden známý poradil, abych se bodla dva palce pod levé prso."

Přijde barbar do šenkýřství a vidí, jak u jednoho stolu sedí pěkná ženská: Přemýšlí, jak by se s ní seznámil. Vytáhne tedy meč bastard a všechny ostatní v šenku pozabíjí. Nato si přisedne k ženě a povídá:
"A co vy tady paninko tak sama?"

Vtrhne takhle trpaslík do hospody, opilý jak zákon káže, v ruce nedopitou lahev a zařve na celou putyku:
"Víte co si vo vás myslim? Že vpravo ste samí kokoti, a nalavo samí zkurvysyni."
Od výčepu nalevo vstane mohutný barbar, dvakrát větší než trpaslík, ramena jako podstavec na sochu, hruď jako bečka, meč jako most a mrazivým hlasem odpoví:
"Já si nemyslím, že jsem zkurvysyn, ty malej skrčku"
"V pořádku
", usměje se trpaslík "tak jdi vpravo".

Filosofický:
„Ten kroll řekl "Myslím tedy jsem“.“
„A co to bylo za Krolla?“
„Jaký kroll?“

U plápolajícího táborového ohně si povídají dva barbaři a hrdí dobrodruzi Kromlech a Hrothgar, popíjejí pálenku:
Kromlech
: Poslyš, co bys udělal, kdybys šel lesem a proti tobě stál vlkodlak?
Hrothgar: Vzal bych luk a zastřelil ho.
KromlechA kdybys neměl luk?
Hrothgar: Tasil bych meč a zabil ho.
Kromlech : A kdybys neměl meč?
Hrothgar: Tak bych ho zabil sekerou.
Kromlech: A kdybys neměl ani sekeru?
Hrothgar: Hele, fandíš mě anebo tý bestii?!

Jde kroll do hospody a ptá se hostinského:
„Máte kyj?"
„Ne!"
„Nevadí, máte teda kyj?"
„Ne, znova vám opakuji, že kyj tady neprodáváme."
„Nevadí, tak já si teda vezmu ten kyj."
Hostinský nechá zavolat strážníka, což je mimo jiné taktéž kroll:
„Pane strážníku. Tento, eh, muž po mě chce neustále kyj a nedá se odbít tím, že ho nemám."
„Tak jste ho měl praštit kyjem!"

Sedí člověk kouzelník v hospůdce, popíjí medovinu a najednou do dveří vstoupí krásná elfka. Kouzelník neváhá, zvedne se a směle k ní vykročí.:
„Zdravím vás, mylady. Nechtěla bys semnou provozovat magii?“
„A v čem by to spočívalo?“,
ptá se elfka.
„Inu, šli bychom k vám domů, tam bychom se pomilovali a já bych ráno zmizel!“

Víte Jakeš je rozdíl mezi trpaslíkem a sudem piva? Žádný! Oba sou okovaní a plní piva.

Kolik je třeba druidů k vyměnění žárovky?
500. Jeden vyměňuje a ostatní vztyčí kamenný kruh.

Co je vrchol neslušnosti? Zeptat se trpaslíka, jestli nemá břitvu. 

Elf, člověk a trpaslík si objednají pivo. Když jim ho hostinský přinesl, na každém z nich přistála moucha. Elf znechuceně odstrčil půllitr. Člověk mouchu odehnal a pivo vypil.
Trpaslík chytil mouchu za křídla, podržel ji nad sklenicí a křičí:
„Okamžitě to všecko vyplevni zpět, ty malá mrcho!“

Pochoduje elfí král v čele své armády, když se z křoví podél cesty ozve: "Jeden trpaslík je silnější než 3 elfové!"
Král se naštve a ukáže na své muže: "Ty, ty a ty, běžte tam!" 
Z křoví se ozve strašný řev a rachot bitky, za chvíli všechno utichne a znovu se ozve hlas: "Jeden trpaslík přemůže 5 elfů!"
Elfí král zrudne vzteky a zase ukáže na své muže: "Ty, ty, ty, ty a ty, jděte na něj!"
Znovu se ozve strašný rachot a řinčení zbraní.
Po chvíli se z křoví zase ozve hlas: "Jeden trpaslík přemůže 100 elfů!"
Na to král nepříčetně zařve na celý regiment: "Všichni na něj, útok!" Elfové se vrhnou do křoví a rozpoutá se strašná bitva.
Po nějaké době se křoví rozhrne, ven se vyplazí strašně posekaný elf a povídá: "Šéfe, je to podraz, oni jsou tam dva." 

Jdou dva skřeti a jeden se ptá:
„Co máme dnes na snídani?“
„Elfa.“
„Á,  teplá snídaně.“ 

Na radě všech svobodných národů středozemí uvádí Mithrandir ctěné hosty na jejich místa:
„Á,  vznešení elfové z Měsíčního údolí, sedněte si sem, do první řady! A vy co jste normální si běžte sednout za ty čuráky!“

Kolik má skřet zubů?
- Vždycky příliš

Na hobití svatbě oddává šedý čaroděj Růženku a Ječmína.
„A nyní si vyměňte snubní prsteny...“ Nastává trapné ticho. Po chvíli Růža křičí: „Ječmíne neříkej, žes ho taky hodil do sopky!“

Jak vypadá elfí ekologický záchod?
-
Nahoře elf močí a dole se skřet sprchuje.

Padlý paladin Varim znásilní kněžku bohyně Melitelé.
Když je po všem, zeptá se: „A co budeš teď dělat?"
„Půjdu za arcikněžkou a řeknu jí, že jsem byla třikrát znásilněna", odpoví kněžka.
„Jak třikrát?!“
„Ty už nemůžeš?"

Co je absolutní půlčík?
Když si musí vzít židli, aby viděl pod skříň.

Usvědčený černokněžník před tribunálem inkvizice:
„Já nejsem černokněžník, já jsem obyčejný člověk!” zoufale křičí odsouzenec před hranicí. „I mlč, ty démone!” okřikne ho soudce. „Sám jsi před chvílí podal důkaz o své vině.”
„Hm, a můžete mi říct, jaký?” „Když se na tebe přišla podívat naše velectěná vele-inkvizitorka Madame de‘Teur, dokázal jsi na svých rtech vykouzlit úsměv!”

Hádájí se trpaslík a elf, kdo z nich má vyspělejší kulturu.
Elf říká: "My máme Roklinku!"
Trpaslík na to: "My máme Erebor!"
Elf: "My máme nejlepší básníky a pěvce v dějinách!"
Trpaslík: "Máme nejlepší vojsko!"
Elf: "A my jsme vynalezli sex!"
Trpaslík: "To jo, ale byli to trpaslíci, kteří do něho zapojili ženy!"

Rytíř po návratu z dlouhé výpravy podává hlášení králi: „Loupil jsem, vraždil a znásilňoval u našich nepřátel na západě.” „Ale já nemám na západě žádné nepřátele!” „Teď už ano!”

Prohlásil šašek před králem: "Omluva může být horší než urážka!" „Do večera to dokaž nebo přijdeš o hlavu!"
Král se dívá z okna na západ Slunce, když tu se přiblíží šašek a poplácá jej po zadku. „Co si to dovoluješ!"
"Promiň, králi, myslel jsem, že to je královna!"

Souboj dvou hradů
Proti sobě válčí dva hrady. Z jednoho vyletí dělová koule a na druhém urazí kus hradeb. Z druhého hradu vyletí dělová koule a z prvního urazí věžičku. Tak po sobe střílí už dva dny, když v tom najednou z ničeho nic - ticho. Že by mír? Z jednoho hradu vystrčí trubač hlavu a zahuláká: "Hej hola, proč nestřílíte?"
I na druhé straně vykoukne trubač a volá: "Nemůžem, koule je u vás!"


Jedou dva rytíři na koni, jeden mladý a druhý starý. Ten mladý povídá: „Já se vám Veleslave divím, že jste před touhle výpravou dal své manželce pas cudnosti. Copak si myslíte, že ve svém věku by vám mohla zahnout?“ Veleslavín se usměje a praví: „To ne, Vavřinče, ale až se vrátím tak ji řeknu, že jsem ztratil od něj klíček.“ Co je to sandwitch?
Písečná čarodějnice.

Co je to "černá magie"?

Magie, ze které nebyly řádně odvedeny daně.

Jak nejlépe přeříznout Hierofanta?

Kudlou pod krkem! Je-li pravý, vstane z mrtvých.

Víte jak pojmenuje ritualni magik svého vořecha? 

Aglík! 

Jak pracuje s Enochianem magik - dyslektik?

Poznává 30 Ethylů...

Jak prodává svou duši satanista, dyslektik?

Píše: "Pánem mé duše nechť se stane SANTA!"

Jaká je nejvyšší funkce v CyberTempli?

Geniatálius...

Jaký je rozdíl mezi Astrologickou společností a CyberTempli?

50.000,- Kč za víkend...

Proč je pivo lepší než Ježíš?

Nemusíš čekat celá staletí, až dostaneš další.

Jaká je definice „Světců“?

„Mrtví liberálové, kteří jsou uctíváni živými konzervativci.“

Praktikujete Resch?

"Ano, ale převážně v noci..." 

Co se stalo těsně poté, když člověk vynalezl čakry?

Jedna z nich ho začala bolet.

Jaké bylo druhé nejslavnější vtělení Čaroděje Merlina?

Marylin Monroe. 

V čem se už ani buddhistický mnich nemůže zlepšit?

V kratším účesu.

Co je to třináct čarodějnic v sauně?

Samočistící coven.

Jaká je nejoblíbenější zbraň hermetika?

Kab-balista.

Proč se buddhistický mnich vtělil do paštiky?

Protože chtěl být zajedno *se vším*.

Co dostanete, když zkřížíte druida a zen buddhistu?

Někoho, kdo uctívá strom, který tu není.

Co vznikne zkřížením Svědka jehovova a Unitariána?

Osoba, která klepe na dveře a nemá proto žádný určitý důvod.

Co vznikne zkřížením Svědka Jehovova a existencionalisty?

Osoba, která stojí přede dveřmi a neví, jestli má zaklepat.

Jaký je rozdíl mezi Pohanem a stoupencem NewAge?

Jeden řád. To co vás u stoupence NewAge přijde na 3000 korun, můžete dostat od místního pohana za tři stovky.

Jak poznáte čarodějnici a stoupenkyni NewAge?

Hodíte je obě do vody. Čarodějnice doplave ke břehu, stoupenkyně NewAge se utopí, protože ji stáhnou desítky drahokamů, lahviček s vonnými oleji, cetek a ozdůbek.

Kolik kalorií má jeden průměrný lok vína se spermatem? 

Dvě kalorie. 

Jaká je průměrná velikost falu gnostického kněze? 

14 cm v klidové poloze. 

Jaké jsou velikosti poprsí gnostických kněžek? (A,B,C,D,jiné) 

Ze sta je 57% B, 25% C, 16% A, 2% jiné. 

Jak dlouho dokáže průměrný gnostický kněz performovat soulož na veřejnosti, aniž by to u něj vyvolalo impotenci? 

Při exhibici jednou za 14 dní jsou to asi tři roky, když je však obřad prováděn jednou do týdne, doba se zkracuje na rok a dva měsíce.

I pohan může být blonďatý:


Proč ten blonďák nese do kruhu laso? 
Chce přitáhnout síly měsíce. 

Proč má ta blonďatá čarodějnice na oltáři televizní ovladač?
Chce se naladit.

Hele, zrovna mi přišla SMS od Mařky, že dneska nestíhá rituál. Včera si vyrobila koště a ono prý ne a ne letět!

Hele, tady píšou zdvihni athame na pozdrav. To je ta miska nebo ten nůž?
Ten nůž.
Aha, a za který konec se to drží?

Jak poznáte, že při uzavírání kruhu sem natrefila blondýna?
Na jednom konci je napsáno "zavřeno."

čtvrtek 30. června 2016

Návrat králů - divadelní hra

NÁVRAT KRÁLŮ
Divadelní hra určená pro Šermířský historický spolek Viator


Bitevní pole, kde došlo nedávno ke střetů vojsk Jihu a Severu. Rytíř Jihu - Záviš z Flaškejna kráčí sem a tam . Obchází mrtvé, hledá svého krále na bojišti. Přichází Rytíř Slávek z Pakonic.

Záviš z Flaškejna:
Všude jen přízraky a temné stíny vidím, nikde však – dobří lidé ze Severu, neviděli jste zde zraněného Václava, mého krále? … Nevíte, nebo jen mlčíte? Zdá se vám naše válka nespravedlivá? V čestné bitvě jsme se zde utkali s vašim králem Karlem! Ač nerozhodná bitva byla, mír vám přinesla. Tak povězte, neviděli jste zde našeho krále? Rozčílen Najdu ho sám!
Slávek z Pakonic: Hrozivým hlasem.
Stůj! Co pohledáváš tady, sám mezi padlými? Mluv, sic pohltí tě peklo Jižane! Tak mluv!
Záviš z Flaškejna:
                Je po bitvě, nemá cenu se zde bít. Raději mi pomoz, nebo se kliď z cesty pane-
Slávek z Pakonic:
Slávek z Pakonic, jméno mé. Rytíř krále Karla ze Severu. A tys nepřítel mého krále, stejně tak jako jsi i můj. Jako dvounohý vlk obcházíš padlé na bojišti, určitě abys je oloupil! Tasí meč
Záviš z Flaškejna:
Urážej si, jak chceš, Pako ze Slávkonic, já jsem Záviš z Flaškejna rytíř Václava, krále z Jihu. Nebiji se s opilými a raněnými, hledám -
Slávek z Pakonic:
                Spravedlivou smrt? Tak to jsi tu správně loupeživý Flaško!
PRVNÍ SOUBOJ, ZÁVIŠ MÁ PROTI VZTEKLÉMU SLÁVKOVI NAVRCH A ODZBROJÍ HO.
Slávek z Pakonic:
                Vyhrál jsi. Nuže dokonči, proč jsi přišel!
Záviš z Flaškejna:
                A proč si myslíš, že jsem tady?
Slávek z Pakonic:
Abys dorážel raněné a unavené muže Severu. Konej, jak ti svědomí velí, a ukonči můj život. Snad mi bude odpuštěno, že jsem nesplnil svůj úkol.

Záviš z Flaškejna: S křikem naznačí, že poraženého doráží, ale na poslední chvíli zabodne meč do země, podávaje Slávkovi paži.
                Také jsem byl poslán s úkolem, ale vznešenějším než si myslíš, rytíři Slávku. V bitevní vřavě se               ztratil náš král Václav. Mou povinností je abych jej přivedl zpět, ať už raněného nebo –
Slávek z Pakonic:
                Mým úkolem je také najít našeho krále Karla. Během střetu našich vojsk s vašimi kamsi             zapadl a od té doby ho nikdo neviděl.
Záviš z Flaškejna:
                Ke střetu muselo dojít nedaleko tohoto místa –
Slávek z Pakonic:
Pak tedy spojme své síly a hledejme své pány a krále. Zapomeňme alespoň na tento den vzájemné nepřátelství. Oba naše úkoly jsou vznešené a bude-li              při nás osud stát, své panovníky opět nalezneme a budou zdrávi, snad jen trochu otřeseni.
Záviš z Flaškejna:
Doufám, že tím neporušuji přísahu, ale dobrá. Někde tady musí být oba naši králové… Tady! Když byla vaše úskočná pěchota tlačena zpět, vyslali jste svou zpropadenou jízdu a napadli nás na křídlech. Někde tady –
Slávek z Pakonic:
Byl jsem jedním z jezdců, a pokud si pamatuji tak vaši bídní střelci nedbali, že v houfu bojujících mají své vlastní muže a nebáli se pouštět nekonečné salvy, jež rozsívaly smrt po poli.
Záviš z Flaškejna:
Zoufalé časy volají i po drastických činech. Kdyby vaši sabotéři neznehodnotili naše zásoby,
                byli bychom schopni bojovat v plné síle a nemuseli bychom úskokem obětovat pěchotu, která vás vlákala do pasti.
Slávek z Pakonic:
Jakmile salvy přestaly, přijela vaše jízda. V ní jsi jako rytíř musel být i ty. Mrzačili jste nás. Na našich koních, které jste ukradli poddaným ze Severu, stejně jako dobytek, drůbež a zrno!
Záviš z Flaškejna: rozčílen
Pokud vím, byli jste první, kdo začali okrádat pocestné na našich cestách a plenit Jižanské vesnice a osady!
Tasí meč
DRUHÝ SOUBOJ, SLÁVEK MÁ PROTI ZÁVIŠOVI NAVRCH A ODZBROJÍ HO.

Záviš z Flaškejna:
                No tak na co čekáš, Slávku z Pakonic? Urazil jsem tě, čest ti velí mě skolit!
Slávek z Pakonic:
Čest mi velí ušetřit toho, kdož čestně porazil a ušetřil i mne. Záviši, je jedno kdo válku začal,     nepravosti se děly na obou stranách. V právu není nikdo, neboť si žádat taková jatka, kvůli nešťastným událostem… Válce šlo ještě zabránit a sjednat pořádek… Nyní může být mír, jen     potřebujeme naše krále, aby jej zjednali a –  
V prachu spatří válet se zlatou korunu. Zvedne ji a začne čistit.
Královská koruna, leč nepatří Karlovi. Jeho nesla zlatou Orlici.
Záviš z Flaškejna:
                Ta je mého krále Václava. Stříbrná lvice jeho rodu. Musí být někde poblíž. Pomoz mi Slávku, já               pak za to žes ušetřil mne, pomohu tobě dále s hledáním.
Vítek z Kradberku: Vběhne na scénu a bere si korunu.
                Stříbrná jo? Ukaž? - Dík! Okusuje kov a dívá se přes slunce
To bude stříbro. Tak díky vám kolegové rytíři, že jste mi pomohli a běžte dál, tady mám fleka já!
Záviš z Flaškejna:
                Jak se opovažuješ? To je koruna Václava, krále Jižního království!
Vítek z Kradberku:
Podívejte se pane rytíři, teď je mu už stejně na nic! Proč by nemohla jít k někomu, komu pomůže více? Jemu to zdobilo lebku, jiným to nakrmí žaludek.
Záviš z Flaškejna:
                Zloději, prevíte, lotře! Tasí meč
                Za tahle neuctivá slova tě rozpárám od temene k tříslům a předhodím tě mrchožroutům!
SOUBOJ ZÁVIŠE A VÍTKA, VÍTEK NAD UNAVENÝM ZÁVIŠEM ZVÍTĚZÍ ALE KONEČNÉMU ÚDERU ZABRÁNÍ SLÁVEK
Vítek z Kradberku:
                Velice čestné, bojovat dva proti jednomu.

Slávek z Pakonic:
Ty vyprávěj o cti, když bojuješ s unaveným rytířem, jež prošel nedávno bitvou s mnoha zraněními! A vůbec! Kdo jsi, ty drzý ničemo?
Vítek z Kradberku:
Rytíř Vítek z nedalekého panství Kradberku, na jejímž území jste svedli bitvu. Pouze si zde vybírám penále, cla, daně, poplatky, úroky a úroky z úroků za devastaci, jež jste na tomto poli provedli.
Slávek z Pakonic:
Já věděl, že tě znám! Jsi Vítek z Kradberku.

Vítek z Kradberku:
No ty máš postřeh!
Slávek z Pakonic:
Není to tak dlouho, co již nejsi rytíř! Král Karel tě tvého titulu zbavil poté, co jsi podkopal jeho čest a pošpinil jméno celého království. Jsi jedním z těch co bez svolení a vyhlášení války plenil vesnice Jižního království a přepadal kupce, vše jen pro vlastní obohacení.
Tasí meč
Je mou povinností, tě, jménem Karla, krále Severu, jednou pro vždy zbavit života.
SOUBOJ SLÁVKA A VÍTKA, VÍTEK NAD UNAVENÝM SLÁVKEM ZVÍTĚZÍ ALE KONEČNÉMU ÚDERU ZABRÁNÍ ZÁVIŠ KDYŽ NALEZNE DRUHOU KORUNU
Záviš z Flaškejna: Ukazuje prstem k zemi
Koruna ze zlata!
Vítek z Kradberku: Nechá Slávka být a hledá korunu
                Kde?
Záviš z Flaškejna: Zvedá korunu ze země.
                Zlatá orlice rodu tvého krále, Slávku.
Vítek z Kradberku:
                Tak tu si beru, s dovolením – díky. Už vidím ty hřejivé kožešiny a cítím hrdlo chladící víno.
Slávek z Pakonic:
                Co jen může vést rytíře k takovýmto tužbám?!

Záviš z Flaškejna:
                Věčná hanba ti, Vítku – kdysi rytířem, nyní prachsprostým lapkou jsi!
Vítek z Kradberku:
Ne nadlouho, hlupáci. Tím že jste se navzájem se svými králi vraždili, navzájem jste se oslabili, pomohli jste tak sousedům z Východu a Západu aby se nabažili na vašich ubohých královstvích. Král Karel, kterému jsem kdysi sloužil, se obklopoval slabými hlupáky a vsadím svou kůži, že tvůj král Václav činil taktéž, Záviši.  Mně a spousta jiných chudých rytířů, kteří neměli přízeň našich králů, západní a východní nepřátelé zaplatili, abychom vyvolali válku mezi vámi! A podařilo se, Sever si vezme Východní království, Jih dostane Západ a já dostanu spousty zlata, statků a území!
Slávek z Pakonic:
Ne dokud tu jsme my a žije v nás trocha rytířství!
ZÁVĚREČNÝ SOUBOJ ZÁVIŠ SE SLÁVKEM PROTI VÍTKOVI, OBA HO SPOLEČNĚ NAKONEC DOKÁŽÍ PŘEMOCI A VÍTEK LEŽÍ ODZBROJEN PŘI ZEMI
Záviš z Flaškejna:
                Je konec, vzdej se!
Slávek z Pakonic:
                Karel! Můj král zde leží! Hle a vedle něj Václav, tvůj král, Záviši. Oni jsou mrtví – oni se…
Záviš z Flaškejna:
                Drží se za pravice jako staří přátelé, kterými bývali kdysi.
Slávek z Pakonic:
Zdá se, že v poslední chvilce prozřeli a vše si odpustili. Snad je toto vzkazem, ať nepřetrháváme přátelství mezi našimi vlastmi. Zde je pohřbíme a koruny doneseme zpět mladým princům. Jejich vláda i toto pole bude odkazem jejich mrtvých otců. Zrádce Vítek i ti ostatní budou ztrestáni, jak zasluhují. Jeho panství se stane společným územím našich zemí, kde budeme zasedat k přátelským i spojeneckým rozpravám. Ať je nám to poučením.
Záviš z Flaškejna:
Věčný smutek a žalost Severu i Jihu, od břehů jižních smaragdových moří až k štítům severních hor. Zbořená města, nářek žen a hořící lesy, jež do nocí planou jak pochodně mohyl. Věž vysokou postavte, ať skryje mrtvé ty kosti, pohřběte na tomto místě dva přátele Václava a Karla, zanechte je studené zemi, zde na hranicích vlastí, které milovali a za ně také padli. Ať je nám to poučením.

Překříží meče ve vzduchu.

středa 22. června 2016

Teorie a praxe oligarchického kolektivizmu.


TEORIE A PRAXE OLIGARCHICKÉHO KOLEKTIVISMU 
Emanuel Goldstein



Kapitola I. 
Nevědomost je síla



Kapitola I. 


 Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Dělili se ještě dál, byli nazýváni různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnily v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila. Dokonce i po obrovských převratech a po zdánlivě neodvolatelných změnách se vždy znovu prosadil stejný model, tak jako se gyroskop vždy vrátí do rovnováhy, poté co se vychýlil daleko na jednu nebo druhou stranu.

 Cíle těchto tří skupin jsou naprosto neslučitelné. Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl – je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkroušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého cíle. Bylo by přehnané tvrdit, že v celých dějinách nedosáhli žádného materiálního pokroku. Dokonce i dnes, v období úpadku, žije průměrný člověk lépe než před staletími. Ale žádný růst bohatství, zjemnění mravů, reforma nebo revoluce nepřiblížily ani o milimetr lidskou rovnost. Z hlediska Těch dole žádná historická změna nikdy neznamenala o mnoho víc než změnu jména jejich pánů.
 Koncem devatenáctého století začal být opakovaný výskyt tohoto modelu zřejmý mnohým pozorovatelům. Tehdy vznikly školy myslitelů, kteří interpretovali dějiny jako cyklický proces a snažili se dokázat, že nerovnost je nezměnitelný zákon lidského života. Tato doktrína měla samozřejmě vždy své příznivce, ale nyní nastala významná změna ve způsobu, jakým se překládá. V minulosti byla potřeba hiearchického uspořádání společnosti výhradně doktrínou Těch nahoře. Hlásali ji králové a aristokrati, kněží, právníci a jim podobní, kteří se na ní přiživovali a obvykle ji zmírňovali sliby, že vše bude vyhrazeno v imaginárním záhrobním světě. Pokud Ti uprostřed bojovali o moc, vždy využívali pojmů jako svoboda, spravedlnost a bratrství. Nyní však koncept lidského bratrství začali napadat lidé, kteří ještě nebyli ve vládnoucích pozicích, ale pouze doufali, že zanedlouho budou. V minulosti vedli Ti uprostřed revoluce pod praporem rovnosti, a nastolili novou tyranii, jakmile byla stará svržena. Nové skupiny Středu však vyhlásili svou tyranii předem. Socialismus, teorie, která se objevila v první polovině devatenáctého století a byla posledním článkem řetězu myšlenek, které sahají až ke starověkým vzpourám otroků, byla stále ještě hluboce nakažená utopismem minulých věků. Ale v každé variantě socialismu, která se objevila po roce 1900, se stále otevřeněji vytrácel cíl nastolení svobody a rovnosti. Nová hnutí, která se objevila v polovině století, Angsoc v Oceánii, Neobolševismus v Eurasii, Uctívání smrti, jak se to obvykle nazývá, v Eastasii, si vědomě kladla za cíl navěky zachovat nesvobodu a nerovnost. Nová hnutí vyrostla samozřejmě ze starých hnutí, usilovala podržet si jejich jména a přiživit se na jejich ideologii. Jejich skutečným cílem však bylo zastavit pokrok a zmrazit dějiny ve vhodném bodě. Měl nastat známý výkyv kyvadla, a pak se kyvadlo mělo zastavit. Jako obvykle, Ti nahoře měli být vyhnáni těmi uprostřed, kteří by se potom stali Těmi nahoře, ale tentokrát si podle promyšlené strategie Ti nahoře mají udržet své postavení navždycky.
 Nové doktríny vznikly částečně v důsledku nahromadění historických poznatků a vzrůstu historického vědomí, které před devatenáctým stoletím skoro neexistovalo. Cyklický pohyb historie byl srozumitelný, anebo se takový aspoň zdál, a jestliže byl srozumitelný, byl i změnitelný. Ale zásadním vnitřním důvodem bylo, že už začátkem dvacátého století se lidská rovnost stala technicky možnou. Stále ještě bylo sice pravda, že si lidé nejsou rovni vrozenými schopnostmi a že funkce musí být specializovány takovým způsobem, že některým jednotlivcům se dá přednost před jinými, ale neexistovala už skutečná potřeba rozlišovat se podle tříd nebo podle bohatství. V dřívějších dobách byly třídní rozdíly nejen nevyhnutelné, ale i žádoucí. Nerovnost byla cenou za civilizaci. S rozvojem průmyslové výroby však nastala změna. I když stále ještě bylo nutné, aby lidé vykonávali různé práce, nebylo už nutné, aby žili na různých společenských nebo ekonomických úrovních. Z hlediska nových skupin, které se měly chopit moci, nebyla proto lidská rovnost už ideál, o který by měly usilovat, ale nebezpečí, které je třeba odvrátit. V primitivnějších dobách, kdy spravedlivá a mírumilovná společnost nebyla uskutečnitelná, se v ni docela snadno dalo uvěřit. Představa pozemského ráje, v němž by lidé žili pospolu jako bratři, bez zákonů a bez tvrdé práce, pronásledovala lidskou mysl po tisíce let. A tato vidina měla jistý vliv dokonce i na skupiny, které měly ve skutečnosti prospěch z každé historické změny. Dědicové francouzské, anglické a americké revoluce částečně uvěřili svým vlastním frázím o právech člověka, o svobodě projevu, o rovnosti před zákonem a podobně, a dokonce připustili, aby to do jisté míry ovlivnilo jejich chování. Ale ve čtvrtém desetiletí dvacátého století byly už všechny hlavní proudy politického myšlení autoritářské. Pozemský ráj byl zdiskreditován přesně ve chvíli, když se stal uskutečnitelným. Každá nová politická teorie, ať už se nazývala jakkoli, vedla nazpět k hiearchii a diferenciaci společnosti. A při všeobecném utužení poměrů, k němuž došlo někdy okolo roku 1930, se praktiky, od nichž se dávno, v některých případech už před staletími upustilo – věznění bez soudu, používání válečných zajatců jako otroků, veřejné popravy, mučení za účelem vynuceného přiznání, držení rukojmí a deportace celých národů – staly nejenom běžnými, ale byly tolerovány a dokonce obhajovány lidmi, kteří je považovali za osvícené a pokrokové.
 Teprve po desetiletích válek mezi národy, občanských válek, revolucí a kontrarevolucí ve všech částech světa, se Angsoc a s ním soupeřící učení vynořily jako plně rozpracované politické teorie. Ale už předtím byla předznamenána různými systémy všeobecně označovanými jako totalitní, které se objevily v první polovině století, a už dávno bylo zřejmé, jaké budou hlavní rysy světa, který vzejde z vládnoucího zmatku. Právě tak bylo zřejmé, jaký druh lidí bude tento svět ovládat. Novou aristokracii tvořili z větší části byrokraté, vědci, technici, odborářští organizátoři, reklamní experti, sociologové, učitelé, žurnalisté a profesionální politikové. Tyto lidi, kteří pocházeli ze střední třídy zaměstnanců a z vyšších vrstev dělnické třídy, zformoval a sešikoval sterilní svět monopolního průmyslu a centralizované vlády. V porovnání se svými předchůdci v minulých dobách byli méně lakotní, méně bažili po přepychu, zato víc po čiré moci a především si byli více vědomi toho, co dělají, a více usilovali o rozdrcení opozice. Tento poslední rozdíl byl zásadní. V porovnání s dnešní tyranií byly všechny tyranie minulosti polovičaté a neefektivní. Vládnoucí skupiny byly vždy do jisté míry infikovány liberálními idejemi a spokojily se s tím, že dělaly věci napůl, braly v úvahu jen činy a nezajímaly se o to, co si jejich poddaní myslí. I katolická církev ve středověku byla podle moderních měřítek tolerantní. Důvodem byla spíš skutečnost, že v minulosti neměla žádná vláda takovou moc, aby držela občany pod dohledem. Avšak vynález tisku usnadnil manipulaci veřejného mínění a film a rozhlas dovedly tento proces ještě dále. S rozvojem televize a technickým pokrokem, který umožnil příjem i vysílání týmž přístrojem, skončil soukromý život. Každý občan, anebo aspoň člověk dost důležitý, aby se vyplatilo ho sledovat, mohl být po čtyřiadvacet hodin denně držen pod dohledem policie a v doslechu oficiální propagandy, protože všechny ostatní komunikační kanály byly uzavřeny. Poprvé existovala možnost nejen si vynutit úplnou poslušnost vůči Státu, ale úplnou jednotu názorů všech poddaných.
 Po revolučním období padesátých a šedesátých let se společnost jako vždy přeskupila na Ty nahoře, Ty uprostřed a Ty dole. Jenže nová skupina Těch nahoře, na rozdíl od svých předchůdců, nejednala instinktivně, nýbrž přesně věděla, co je zapotřebí, aby si zachovala své postavení. Už dávno si uvědomili, že jedinou bezpečnou základnou oligarchie je kolektivismus. Bohatství a privilegia se obhajují nejsnáze, když jsou společným vlastnictvím. Takzvané „zrušení soukromého vlastnictví“, k němuž došlo v první polovině století znamenalo, že ve skutečnosti se vlastnictví soustředilo v rukou daleko menšího počtu lidí než předtím; avšak s tím rozdílem, že noví vlastníci byli skupinou a ne masou jednotlivců. Každý člen Strany jako jednotlivec vlastní jen drobné osobní příslušenství. Strana jako kolektiv vlastní v Oceánii všechno, protože má kontrolu nad vším a disponuje všemi produkty, jak uzná za vhodné. V letech po revoluci mohla tuto vedoucí úlohu přejmout téměř bez překážky, protože celý proces se vydával za akt kolektivizace. Odedávna se předpokládalo, že když se vyvlastní třída kapitalistů, bude nutně následovat socialismus; a kapitalisté vyvlastněni byli, o tom není sporu. Továrny, doly, půda, domy, doprava – všechno jim bylo odňato; a jelikož tyto věci už nebyly soukromým vlastnictvím, vyplývalo z toho, že musí být vlastnictvím veřejným. Angsoc, který vyrostl z dřívějšího socialistického hnutí a zdědil jeho frazeologii, splnil vskutku hlavní bod socialistického programu; s výsledkem, který se předvídal a zamýšlel už předem, že totiž hospodářská nerovnost je a bude trvalá.
 Ale problémy zachování hiearchické společnosti na věčné časy sahají ještě hlouběji. Existují jen čtyři způsoby, jak vládnoucí skupina může ztratit moc. Buď je přemožena zvenčí, nebo vládne tak neefektivně, že se masy pozdvihnou k revoltě, anebo dovolí, aby vznikla silná a nespokojená Střední skupina, anebo ztratí svou sebedůvěru a vůli vládnout. Tyto příčiny nepůsobí jednotlivě; zpravidla jsou do jisté míry přítomny všechny čtyři. Vládnoucí třída, která se dokáže uchránit všech čtyř, zůstane u moci natrvalo. Rozhodujícím, konečným faktorem je myšlenkový postoj vládnoucí třídy samé.
 V druhé polovině tohoto století první nebezpečí už ve skutečnosti pominulo. Každá ze tří mocností, na které se teď svět dělí, je fakticky neporazitelná a mohla by se stát porazitelnou jedině v důsledku pomalých demokratických změn, kterým však vláda s tak rozsáhlou mocí může snadno zabránit. Druhé nebezpečí je také jen teoretické. Masy se nikdy nevzbouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované. A pokud nemohou srovnávat, nikdy si dokonce ani neuvědomí, že jsou utlačované. Opakující se hospodářské krize minulých dob byly naprosto zbytečné a nyní už vlády nedopustí, aby k nim došlo, ale mohou nastat a propukají jiné, právě tak rozsáhlé otřesy, bez následných politických efektů, protože neexistuje způsob, jímž by se nespokojenost dala vyjádřit. Pokud jde o problém nadvýrobvy, který existuje ve společnosti od dob rozvoje průmyslové výroby, řeší se pomocí nepřetržitého válčení (viz Kapitola III), což je také užitečné pro pozvednutí veřejné morálky na potřebnou úroveň. Proto je z hlediska našich nynějších vládců jediným opravdovým nebezpečím odštěpení nějaké nové skupiny schopných, nevyužitých lidí bažících po moci a vzrůst liberalismu a skepticismu v jejich vlastních řadách. Problém je tedy takříkajíc výchovný; je to otázka neustálého formování jak vládnoucí skupiny, tak širší skupiny exekutivy, která je v hiearchickém žebříčku na druhém místě. Vědomí mas stačí ovlivňovat pouze negativně.
 Z toho všeho by se dala odvodit (kdyby ovšem už nebyla známá) všeobecná struktura společnosti v Oceánii. Na vrcholu pyramidy stojí Velký bratr. Velký bratr je neomylný a všemocný. Má se za to, že každý vědecký objev, veškeré znalosti, veškerá moudrost, veškeré ctnosti pramení z jeho vedení a inspirace. Nikdo nikdy Velkého bratra neviděl. Je tváří na transparentech, hlasem z obrazovky. Můžeme si být jisti, že nikdy nezemře, a vládne už značná nejistota o tom, kdy se narodil. Velký bratr je podoba, v níž se Strana ukazuje světu. Jeho funkcí je působit jako úběžník lásky, strachu a úcty – citů, které je snazší chovat k jednotlivci než k organizaci. Za Velkým bratrem následuje Vnitřní strana; počet jejích členů je omezen na šest miliónů neboli o něco méně než dvě procenta obyvatelstva Oceánie. Pod Vnitřní stranou je Vnější strana, kterou, jestliže se Vnitřní strana označuje za mozek Strany, lze právem přirovnat k rukám. Následují němé masy obvykle označované jako „proléti“. Tvoří asi 85 procent obyvatelstva. Podle naší dřívější klasifikace jsou proléti Ti dole; otrocké obyvatelstvo rovníkových zemí, které neustále přechází od jednoho přemožitele k druhému, není ani stálou, ani nutnou součástí struktury.
 V zásadě není příslušnost k těmto třem skupinám dědičná. Dítě rodičů Vnitřní strany se teoreticky nerodí pro Vnitřní stranu. Do jedné ze dvou větví Strany může být přijato na základě zkoušky, kterou skládá ve věku šestnácti let. Neexistuje ani rasová diskriminace, ani jiná nadvláda jedné rasy nad druhou. Židy, černochy, Jihoameričany čistě indiánského původu lze najít v nejvyšších vrstvách Strany a správcové určité oblasti se vždy vybírají z místního obyvatelstva. Obyvatelstvo žádné části Oceánie nemá pocit, že by bylo obyvatelstvem koloniálním, řízeným ze vzdálené metropole. Oceánie nemá hlavní město a její titulární hlavou je osoba, o níž nikdo neví, kde se nachází. Kromě toho, že angličtina je hlavní lingua franca a newspeak oficiální jazyk, není Oceánie jinak centralizována. Její vládcové nejsou spojeni pokrevními svazky, ale příslušností ke společné doktríně. Je pravda, že naše společnost je stratifikovaná, a to velmi přísně stratifikovaná na základě zásad, jež na první pohled připomínají princip dědičnosti. Pohyb z jedné skupiny do druhé je mnohem výjimečnější, než tomu bylo za kapitalismu anebo dokonce v předindustriální éře. Mezi oběma větvemi Strany existuje určitá vzájemná výměna, ale jen do té míry, aby se zajistilo, že slaboši budou z Vnitřní strany vyloučeni a že ambiciózní členové Vnější strany budou zneškodněni tím, že se jim umožní povýšit. Prolétům se v praxi nedovoluje vstoupit do Strany. Nejnadanější z nich, kteří by se snad mohli stát zdrojem nespokojenosti, si Ideopolicie vytipuje a eliminuje. Ale tento stav věcí není nezbytně trvalý, ani zásadní. Strana není třída ve starém smyslu slova. Neusiluje o přenesení moci na vlastní děti jako takové, a kdyby nebylo jiné cesty jak udržet nejschopnější lidi na špičce, byla by naprosto ochotná rekrutovat celou novou generaci z řad proletariátu. Skutečnost, že Strana není dědičnou institucí, měla velký podíl na neutralizaci opozice v kritických letech. Socialisté staršího typu, vycvičení, aby bojovali proti čemusi, čemu se říkalo „třídní výsady“, se domnívali, že co není dědičné, nemůže být trvalé. Nechápali, že kontinuita oligarchie nemusí být fyzická, ani se nepozastavovali nad tím, že dědičná aristokracie měla vždy krátké trvání, zatímco adoptivní organizace jako třeba katolická církev trvají celá staletí nebo dokonce tisíciletí. Podstatou oligarchické vlády není dědičnost z otce na syna, ale stálost určitého světonázoru a způsobu života, které přecházejí z mrtvých na živé. Vládnoucí skupina je tak dlouho vládnoucí skupinou, pokud může jmenovat své nástupce. Straně nejde o zachování vlastní krve, ale o zachování sebe samé. Není důležité, kdo je držitelem moci, za předpokladu, že hiearchická struktura zůstane provždy nezměněna.
 Všechny víry, zvyky, záliby, city, intelektuální postoje příznačné pro současnost slouží de facto tomu, aby udržovaly mystiku Strany a zabránily vyjevení pravé povahy dnešní společnosti. Fyzická vzpoura anebo jakýkoli pohyb ke vzpouře směřující nejsou v současné době možné. Od proletářů se není čeho bát. Ponecháni sami sobě budou přetrvávat z generace na generaci a z jednoho století do dalšího, budou pracovat, množit se a umírat nejen bez jakéhokoli pokusu o vzpouru, ale neschopni pochopit, že svět by mohl být jiný, než je. Nebezpeční by mohli být jedině tehdy, kdyby si rozvoj průmyslové výroby vynutil, aby dostali vyšší vzdělání; ale protože vojenské a obchodní soutěžení už není důležité, úroveň lidového vzdělání vlastně upadá. Považuje se za lhostejné, jaké názory masy zastávají nebo nezastávají. Může se jim poskytnout intelektuální svoboda, protože nemají intelekt. Na druhé straně se u člena Strany nemůže tolerovat sebemenší úchylka v názoru na sebebezvýznamnější věc.
 Člen Strany žije od narození do smrti pod dohledem Ideopolicie. Ani když je sám, nemůže si být jist, že je sám. Ať je kdekoli, ať spí či bdí, pracuje či odpočívá, ať je v posteli či ve vaně, může být sledován bez varování, aniž ví, že je sledován. Nic z toho, co dělá, není bezvýznamné. Přátelé, odpočinek, chování k ženě a k dětem, výraz tváře, když je o samotě, slova, jež si mumlá ve spaní, dokonce i charakteristické pohyby těla, to vše se zkoumá s žárlivou pečlivostí. Nejen každý skutečný přestupek, ale každá výstřednost, jakkoli nepatrná, každá změna zvyklostí, každé podrážděné chování, které by mohlo být příznakem nějakého vnitřního zápasu, všechno bude určitě odhaleno. Nemá svobodu volby v žádném směru. Na druhé straně nejsou jeho činy regulovány žádným zákonem anebo jasně formulovaným kodexem chování. V Oceánii nejsou žádné zákony. Myšlenky a činy, jejichž odhalení znamená jistou smrt, nejsou formálně zakázány, a nekonečné čistky, zatýkání, mučení, věznění a vaporizování se neukládají jako trest za zločiny, které byly skutečně spáchány, nýbrž slouží jen k vymazání osob, jež by možná mohly spáchat nějaký zločin někdy v budoucnu. Od člena Strany se vyžaduje, aby měl nejen správné názory, ale i správné instinkty. Mnohé názory a postoje, které se od něho vyžadují, nebyly nikdy výslovně stanoveny, a stanovit se ani nedají, aniž by se na světlo vynesly rozpory, které jsou Angsocu vlastní. Člověk od přírody ortodoxní, v newspeaku pravověrný, bude bez rozmýšlení a za všech okolností vědět, jaký je správný názor nebo vhodná emoce. Důmyslný duševní výcvik, jímž v dětství prošel a který se opírá o newspeaková slova crimestop, blackwhite a doublethink ho činí neochotným a neschopným uvažovat o čemkoli příliš do hloubky.
 Od člena Strany se očekává, že nebude mít žádné soukromé emoce a že si od nadšení prostě neoddechne. Předpokládá se, že bude žít v ustavičné zuřivé nenávisti k cizím nepřátelům a domácím zrádcům, že bude jásat nad každým vítězstvím a bude se pokořovat před mocí a moudrostí Strany. Nespokojenost, kterou takový pustý a neplodný život vyvolává, se promyšleně odvede stranou a rozptýlí pomocí zařízení, jako jsou Dvě minuty nenávisti, a úvahy, které by snad mohly navodit skeptické anebo odbojné nálady, jsou už předem likvidovány vnitřní kázní, kterou si v dětství osvojil. První a nejjednodušší stupeň této kázně, kterému je možné naučit i malé děti, se v newspeaku nazývá crimestop, znamená schopnost zarazit se skoro instinktivně už na prahu každé nebezpečné myšlenky. To zahrnuje dovednost nechápat analogie, nevšimnout si logické chyby, nerozumět nejjednodušším argumentům, jsou-li nepřátelské Angsocu, cítit se znuděn anebo odpuzován jakýmkoli myšlenkovým pochodem, který by mohl směřovat ke kacířství. Crimestop, stručně řečeno, znamená ochrannou hloupost. Ale hloupost nestačí. Naopak, pravověrnost v plném smyslu vyžaduje ovládat vlastní duševní pochody tak dokonale, jako hadí muž ovládá své tělo. Oceánská společnost spočívá v konečném úhrnu na víře, že Velký bratr je všemohoucí a Strana neomylná. Protože však Velký bratr ve skutečnosti všemohoucí není a Strana také není neomylná, je zapotřebí neúnavně a neustále přizpůsobovat fakta. Klíčovým slovem je tu blackwhite (black – černý, white – bílý). Tak jako mnohá newspeaková slova, i toto má dva vzájemně protichůdné významy. Když jde o protivníka, znamená návyk bez ostychu tvrdit, že černé je bílé, i když to odporuje prostým faktům. Když jde o člena Strany, znamená loajální ochotu říkat, že černé je bílé, kdykoli to vyžaduje stranická disciplína. Ale znamená také schopnost věřit, že černé je bílé, a co víc, vědět, že černé je bílé a zapomenout, že jsi sám někdy věřil, že je to naopak. To předpokládá neustálé pozměňování minulosti, jež umožňuje systém myšlení, který zahrnuje všechno ostatní a je v newspeaku znám jako doublethink, podvojné myšlení.
 Pozměňování minulosti je nutné ze dvou důvodů, z nichž jeden je vedlejší a takříkajíc preventivní. Vedlejším důvodem je, že člen Strany, stejně jako proletář, snáší současné poměry zčásti proto, že nemá žádné měřítko pro srovnání. Musí být odříznut od cizích zemí, protože je nezbytné, aby věřil, že je na tom lépe než jeho předkové a že průměrná úroveň hmotného blahobytu neustále stoupá. Ale pro přizpůsobování minulosti je daleko důležitější potřeba zabezpečit neomylnost Strany. Nejde jen o to, že projevy, statistiky a záznamy všeho druhu se musí neustále uvádět do souladu se současností, aby se ukázalo, že předpovědi Strany byly ve všech případech správné. Jde také o to, že se nikdy nemůže připustit, že došlo ke změně v doktríně anebo v politickém zaměření. Změnit své mínění anebo dokonce konání totiž znamená přiznat slabost. Jestliže například Eurasie nebo Eastasie (může to být kterákoli z nich) je dnes nepřítel, musela být nepřítel vždycky. Pokud fakta tvrdí něco jiného, je třeba je změnit. Tak se historie neustále přepisuje. Toto denodenní falšování minulosti, které provádí Ministerstvo pravdy, je pro stabilitu režimu právě tak nezbytné jako represe a špiclování, které provádí Ministerstvo lásky.
 Plasticita minulosti je ústřední zásadou Angsocu. Dovozuje se, že minulé události nemají objektivní existenci, ale přežívají jen ve psaných záznamech a v lidské paměti. Minulost je to, na čem se shodnou záznamy a paměť. A z toho, že Strana má plně pod kontrolou nejen všechny záznamy, ale i vědomí svých členů, vyplývá, že minulost je taková, jakou se Straně uráčí ji udělat. Z toho také plyne, že i když je minulost změnitelná, nebyla nikdy změněna v žádném konkrétním případě. Pokud totiž byla přetvořena do jakékoli momentálně potřebné podoby, je tato nová verze minulost a žádná jiná minulost nikdy neexistovala. To platí i tehdy, když, jak se často stává, se jedna a táž událost musí k nepoznání změnit několikrát v průběhu jednoho roku. Stana má vždy absolutní pravdu a je jasné, že co je absolutní, nemohlo být nikdy jiné, než jaké je to teď. Z toho je patrné, že vláda nad minulostí závisí především na trénování paměti. Zajistit, aby se všechny psané záznamy shodovaly s tím, co je momentálně pravověrné, je pouze mechanický akt. Je však nutné si také pamatovat, že události se odehrály žádoucím způsobem. A je-li nutné změnit vlastní paměť anebo zfalšovat písemné záznamy, pak je třeba zapomenout, že to člověk udělal. Tomu, jak to dokázat, se lze naučit jako každé jiné mentální technice.
 Většina členů Strany se tomu také opravdu učí, zvláště ti, kteří jsou inteligentní a současně pravověrní. V oldspeaku se tomu říká „ovládání reality“. V newspeaku se to nazývá doublethink, ačkoli doublethink obsahuje ještě mnoho jiných významů.
 Doublethink znamená schopnost podržet v mysli dvě protikladná přesvědčení a současně obě akceptovat. Stranický intelektuál ví, jakým směrem musí změnit svou paměť; proto také ví, že zachází se skutečností hanebně; ale použití doublethinku mu současně poskytne útěchu, že skutečnost nebyla znásilněna. Musí to být vědomý proces, jinak by nebyl uskutečněn s dostatečnou přesností, ale musí být zároveň nevědomý, neboť jinak by s sebou přinášel pocit nepravosti a tím i pocit viny. Doublethink leží v samém jádru Angsocu, protože základní linií Strany je záměrně používat lži, a přitom zachovávat pevný cíl, který se opírá o naprostou čestnost. Je nezbytně nutné říkat úmyslně lži a přitom jim doopravdy věřit, zapomenout každý fakt, který se stal nepohodlným, a bude-li to nezbytné, vytáhnout ho ze zapomnění na tak dlouho, jak bude třeba, popírat existenci objektivní reality a přitom brát v úvahu realitu, kterou člověk popírá. I při používání slova doublethink je nutné podvojné myšlení aplikovat. Už tím, že člověk slovo použije, připouští totiž, že falšuje skutečnost; když však použije doublethink po druhé, vymaže toto vědomí z paměti: a tak dál až do nekonečna. Lež je vždy o krok před pravdou. Koneckonců právě pomocí podvojného myšlení mohla Strana – a podle všeho bude moci po tisíce let – brzdit běh dějin.
 Všechny minulé oligarchie přišly o moc proto, že buď zkostnatěly nebo změkly. Buďto zhlouply a staly se arogantními, nedovedly se přizpůsobit změněným podmínkám a byly svrženy; nebo se staly liberálními a zbabělými, dělaly ústupky tam, kde by měly použít násilí, a byly svrženy. Dalo by se říci, že příčinou jejich pádu bylo jednak vědomí, jednak nevědomí. Straně se podařilo vytvořit takový systém myšlení, v němž obojí může existovat současně. Na žádném jiném intelektuálním základě by nemohlo být panství Strany trvalé. Jestliže má někdo vládnout natrvalo, musí umět zvrátit smysl skutečnosti. Tajemství vládnutí spočívá totiž v tom, jak spojit víru ve vlastní neomylnost se schopností učit se z minulých chyb.
 Není ani třeba dodávat, že nejdovedněji praktikují doublethink ti, kdo ho vynalezli a vědí, že je to rozsáhlý systém myšlenkového podvodu. Ti v naší společnosti, kteří nejlépe vědí, co se děje, mají zároveň nejdál k tomu, aby viděli svět takový, jaký je. Všeobecně vzato: čím víc kdo chápe, tím víc podléhá klamu, čím inteligentnější je, tím méně má zdravého rozumu. Jasně to dokresluje fakt, že intenzita válečné hysterie vzrůstá v souladu s postupem na společenském žebříčku. Nejracionálnější postoj k válce mají porobené národy z území, jež jsou předmětem sporu. Pro tyto lidi je válka prostě nepřetržitá pohroma, která se valí sem a tam přes jejich těla jako vlny přílivu. Je jim naprosto lhostejné, která strana vítězí. Jsou si vědomi toho, že jakákoli změna vrchnosti prostě znamená, že budou pracovat stejně jako předtím, pro nové pány, kteří s nimi budou zacházet jako ti staří. Ti z dělníků, kteří jsou na tom o něco lépe a jimž říkáme proléti, si válku uvědomují jen občas. Když je třeba, je možné dohnat je k šílenému strachu a nenávisti, ale ponecháni sami sobě dokáží nadlouho zapomenout, že je válka. Pravé válečné nadšení lze najít v řadách Strany a především v řadách Vnitřní strany. V dobytí světa věří nejpevněji ti, kteří vědí, že je nemožné. Toto zvláštní spojení protikladů – znalosti s nevědomostí, cynismu s fanatismem – je jedním z hlavních charakteristických rysů oceánské společnosti. Oficiální ideologie si bohatě protiřečí, i když k tomu není praktický důvod. Tak Strana například ve jménu socialismu odmítá a popírá zásady, za které původně socialistické hnutí bojovalo. Hlásá opovržení vůči dělnické třídě, jaké nemělo v minulých staletích obdoby, a přitom odívá své členy do stejnokroje, jaký kdysi nosili manuálně pracující a který byl z toho důvodu zaveden. Systematicky podrývá soudržnost rodiny, a přitom nazývá svého vůdce jménem, které přímo navozuje cit rodinné oddanosti. Dokonce i názvy čtyř Ministerstev, která nám vládnou, předvádějí, s jakou drzostí se úmyslně překrucují fakta. Ministerstvo míru se zabývá válkou, Ministerstvo pravdy lží, Ministerstvo lásky mučením a Ministerstvo hojnosti šířením hladu. Tyto protimluvy nejsou náhodné ani nevyplývají z prostého pokrytectví: jsou záměrným cvičením doublethinku. Protože jedině smiřováním protikladů se dá moc udržovat donekonečna. Jiným způsobem se starodávný cyklus nedá zlomit. Jestliže má být navždy znemožněna rovnost mezi lidmi – jestliže Ti nahoře, jak jsme je nazvali, si mají natrvalo udržet své postavení – potom musí být řízené šílenství převažujícím stavem mysli.
 Ale existuje otázka, kterou jsme až do této chvíle téměř pominuli: Proč by měla být lidská rovnost znemožněna? Za předpokladu, že jsme mechanismus tohoto procesu správně popsali, jaký je motiv toho obrovského, přesně naplánovaného úsilí zmrazit dějiny v určitém okamžiku?
 Tady se dostáváme k ústřednímu tajemství. Jak jsme viděli, mystika Strany a především Vnitřní strany závisí na doublethinku. Ale ještě hlouběji spočívá původní motiv, nepochybný instinkt, který vedl k uchopení moci a potom vytvořil doublethink. Ideopolicii, nepřetržitelné válčení a všechno ostatní příslušenství. Tento motiv ve skutečnosti spočívá… NO V ČEM ASI ;-)

neděle 17. dubna 2016

BALADA FORRESTERŮ - Hra o Trůny



BALADA FORRESTERŮ
Talia Forrester

1
Am      Em     Am       Em
Mrazí, mrazí. V hrudi mrazí.
Dmi          G   Am 
Ke spánku odchází.
Dmi          C     Dmi       Ami
Vám mí drazí, já přísahám,
Dmi      C             E
Budu strážit váš klid.

2
Pálí, pálí. V ústech pálí.
Hoří háj Ironwood.
Tatínku můj, můj bratříčku
Zrodí se z popele.

3
Páni, tavte koruny své
Na hrobu Aegona.
V mých snech tonou, v moři zlata
a krve, jež prolili.
4
Zimou roh zní, Sever povstal.
Volá obry do boje.
Řva divokým: „Vy, povstaňte! 
Ať Vrány pykají!“
5
Mocná Paní, podřezejte,
Ty zrůdy za mořem.
Karmínovou, malujte zdi.
Když je to navrátí.
6
Sere Payne, můj popravčí,
nabízím život svůj.
Karmínovou, malujte zdi.
Když je to navrátí.



7
Am         Em        Am              
Ramsay mě bral, mé mamince.
Dm         G         D 
Prý jako kořist svou.
Dmi       G        Dmi          G
Ethan však děl se na odpor,
Em             Am
Zře vrahu do očí. 
Em             Am
Zře vrahu do očí!
8
Dovětek však potýká se
s ocelí tyrana.
„Nevezmeš ji. Já jsem tu Pán!
A ten si chrání své!“ 
A ten si chrání své!“
9
Bojuj! Hleď vstříc! Ethane náš!
Staří bozi s tebou. 
Hrob tvůj, můj Pane, dvojče mé.
Ocel zas povstane.
Nanovo povstane!